Jak jsem byla okradena

rubrika: 5. Zážitky


Už jsem se zde na blogu svěřila, jak jsem nakupovala na arabském tržišti i jak mne pokousal pes. Příhoda, jak jsem byla okradena, je stará 12 let. Projevila jsem tehdy takovou míru lehkomyslnosti, že to ani jinak dopadnout nemohlo.

 

Axina


Všichni moji předkové jsou již dávno na druhém břehu řeky, které se z nouze říká Čas. Pečuji tak o tři hroby. V Praze, v Třebotově na okrese Praha západ a v Osově na okrese Beroun. Ten poslední navštěvuji jen dvakrát do roka, je nejdál.

 

Památka zesnulých neboli Dušičky připadly v roce 2001 na pátek. Dalo se předpokládat, že den po té, tj. v sobotu, se zaplní hřbitovy davy lidí. Rozhodla jsem se tedy, že si vezmu na pátek den dovolené a všechny tři hřbitovy objedu. Začala jsem klasicky v Praze. Ve Vokovicích je vedle hřbitova květinářství, kde se dá nakoupit všechno potřebné. Dala jsem do pořádku první hrob a zásobena věnečky a květináči a svíčkami jsem vyrazila do Třebotova. Po poledni byl v pořádku druhý hrob a já zamířila do Osova. Byl krásný, chladný, ale slunečný den.

 

Osov je malá vesnička. Hřbitov leží na jejím okraji u kostela. Dorazila jsem k němu asi ve tři hodiny odpoledne. Na malém plácku před hřbitovem, kam se vejdou jen 3 auta, jsem zabrala poslední volné místo. Z kufru auta jsem si vzala smetáček, rukavice, věnečky, ozdobený květináč a igelitku se svíčkami a zápalkami. Schválně to popisuji tak podrobně, aby bylo zřejmé, že jsem měla plné ruce věcí. Nechtěla jsem jít nadvakrát a tak jsem na sedadle vedle řidiče nechala kabelku, aby mi nepřekážela. Sice mi blesklo hlavou, že bych si měla kabelku vzít s sebou nebo ji aspoň dát do kufru auta, ale pak jsem si řekla, že to risknu. Auto (bílá Toyota, které láskyplně říkám Vločka) je zabezpečené defend lockem. Po zamknutí vozidla se aktivuje autoalarm. Rozhlédla jsem se kolem. Nejméně dvě rodiny postávaly před hřbitovem a povídaly si. Klidné, bezpečné místo. Sluníčko klonící se k západu, nostalgická atmosféra. Předpokládala jsem, že mi bude trvat tak 10-15 minut, než upravím i poslední hrob a vrátím se k autu.

 

zlodej.jpgUdělala jsem, co bylo třeba, a chvíli postála u hrobu s pohledem na zapálenou svíci. Ze vzpomínek mne vytrhl řev prudce odjíždějící motorky a nezaměnitelné kvílení autoalarmu Vločky. Rozeběhla jsem se k ní. Na parkovišti stála jen ona. Už žádná další auta, žádní lidé. Okno vedle řidiče bylo rozbité, sklo rozsypané uvnitř i vně auta. Kabelka nikde! Konsternovaně jsem si uvědomila, že jsem právě byla poprvé v životě okradena. Hlavou mi běželo, co všechno jsem měla v kabelce. Vločka utichla. V ruce jsem svírala klíče. Nosím naštěstí v jednom svazku klíče od bytu i od vozidla. Pochopila jsem, že musím rychle domů zabránit nejhoršímu. V kabelce byly doklady, ze kterých lze vyčíst moji adresu, a rezervní klíče od bytu! Taky mobil. Vzpomínám si, že při tom všem mne zaplavila vlna vděčnosti osudu, že mi zůstala zachována Vločka a klíče od bytu…

 

Rozjela jsem se ku Praze. První obec, kde je policejní služebna, jsou Řevnice. Zastavila jsem se tam. Policejní příslušník mne vyslechl a doporučil mi, ať pokračuji v cestě domů. Můj nápad, že by zloděje bylo možné dopadnout na základě toho, že v dané chvíli určitě ještě mají u sebe můj mobilní telefon, který by šlo lokalizovat, ho kupodivu ani nepobavil. Jen odevzdaně konstatoval, že mi to nijak nepomůže. Policie je oprávněna žádat mobilního operátora o spolupráci jen v případě závažné trestné činnosti. A to není můj případ. Já jsem jen obětí tzv. prostého vandalismu.

 

Na nic jsem už nečekala a ujížděla ku Praze. Než jsem dojela, byla tma. Vločku bez skla v okně jsem zaparkovala v ulici před domem a spěchala do bytu. Známky toho, že byt někdo v mé nepřítomnosti navštívil, jsem nezaznamenala. Prošla jsem celý byt a pak zamkla dveře a nechala klíče v zámku. Začala jsem se cítit bezpečněji. To bezbranná Vločka na tom byla v tu chvíli hůř. Začalo sněžit.

 

Uvažovala jsem: Byt bude bezpečný, pokud budu v něm a klíče budou v zámku. Pokud ale z něj odejdu, zloději si ho mohou otevřít. Musím nechat vyměnit zámek! Telefonem mohu zavolat zámečníka. Ale čím ho zaplatím? Hotové peníze doma nemám. Po kapsách bundy a kabátu jsem našla 2 pětikoruny a 2 desetikoruny určené do nákupních vozíků… Platební karta, kterou bych si mohla vyzvednout peníze z bankomatu (když už bych se odvážila opustit byt), zůstala v kabelce. Zůstala v kabelce! Vždyť já musím ze všeho nejdřív zablokovat platební karty!

 

V dokladech ke kartám jsem našla telefonní čísla na jejich zablokování. Vrhla jsem se k telefonu. Nejprve jsem volala Českou spořitelnu. Popsala jsem situaci a nadiktovala všechny potřebné údaje včetně čísla karty. Ano, mám být klidná, karta je zablokována. Mám si příležitostně dojít na pobočku České spořitelny a nechat si vystavit buď kopii karty nebo jinou kartu. Samozřejmě, že jinou, řekla jsem si v duchu. Pak jsem akci zopakovala u ČSOB.

 

Trochu jsem se uklidnila a konečně mne napadlo, odkud začít řešit tu kupu náhle vzniklých problémů. Musím zavolat příteli. Ota mi půjčí peníze. Ota mi umožní zaparkovat zraněnou Vločku ve firemní garáži a odveze mne domů. Otakar nezklamal. Zatímco jsem telefonicky objednávala havarijní zámečnický servis, vzal peníze a jel za mnou. Společně jsme počkali na zámečníka. Mám bezpečnostní dveře Next. Bezpečnostní zámek nejde jen tak na počkání vyměnit, ale ten obyčejný, který na nich je, ano.  Zámečník ho vyměnil a já (díky Otovi už zase solventní) jsem zaplatila cca 1.000 Kč. Pak jsme jeli dvěma auty do firmy. Vločku jsem zagarážovala a Ota mne odvezl zpátky domů. Před spaním jsem ještě sepsala seznam všeho, co bylo v kabelce. Byl to dlouhý seznam. Moje kabelka totiž připomíná spíš evakuační zavazadlo.

 

KLÍČE: svazek 5 klíčů (2 od firmy DIALOG, 3 od firmy QIS), svazek 3 klíčů (od domu a bytu).
DOKLADY: občanský průkaz, řidičský průkaz, malý technický průkaz k vozidlu, doklady o zákonném pojištění vozidla, doklad o školení řidiče-referenta, průkazní lístek ke sporožiru, průkazní lístek k postžiru, platební karta ke sporožirovému účtu, platební karta k postžirovému účtu, síťová jízdenka MHD, karta pojištěnce VZP, zdravotní průkazky (zubní, odd. respiračních nemocí, obvodní, gynekologie, rehabilitace), doklad o krevní skupině.
PENÍZE A CENINY: peněženka s cca 3.500 Kč v hotovosti, 40 stravenek Gastrotour po 50 Kč, 20 šeků Delvita po 25 Kč, poštovní známky za cca 50 Kč, kolek 100 Kč, telefonní karta, jízdenky MHD.
CENNOSTI: mobilní telefon Siemens S25.
RŮZNÉ: dioptrické brýle v pouzdře, smart karty (Shell, Delvita, Česká pojišťovna), vizitky, kapesní plán Prahy, etue s léky, etue s kosmetikou, švýcarský kapesní nůž, 4-barevná propisovací tužka.

 

Zkrátím to. Dobrotivý šéf mi dal dva dny placeného volna a já si vyběhávala nejdůležitější ztracené doklady. Vzpomínám si na smíšené pocity, které jsem měla ráno toho prvního dne, kdy jsem si přichystala jinou kabelku a zaplnila ji náhradním vybavením - starší peněženkou, staršími brýlemi, taštičkou s léky, taštičkou s kosmetikou, náhradními klíči apod.

 

Šok se dostavil asi po týdnu. Zašla jsem do České spořitelny vyřídit si novou platební kartu a byla jsem seznámena s tím, že na tu zcizenou bylo vybráno někým z bankomatu na Zbraslavi 3 x 5.000 Kč ve dni krádeže! Tím byl vyčerpán denní limit. Příští den prý byl učiněn další pokus o výběr peněz. Po třetím zadání nesprávného PIN kódu byla platební karta bankomatem zabavena/pohlcena. Pokud prý chci, mohou mi ji vrátit. Ohromeně jsem sdělila vedoucí pobočky, že jsem kartu zablokovala během dvou hodin od krádeže. PIN jsem u karty pochopitelně poznamenaný neměla! Jak to, že někdo na kartu vybral peníze? Jak to, že znal PIN? Jak to, že nezafungovala blokace karty? Jak to, že nejdřív zloději PIN znali a příští den už ne? Dozvěděla jsem se, že podle v té době aktuálně platných obchodních podmínek Česká spořitelna garantuje účinnost blokace až ode dne následujícího po dni, kdy byl nahlášen požadavek! Tohle svinstvo bylo v podmínkách České spořitelny platné ještě řadu let následujících. Sepsala jsem v České spořitelně protest vůči takovému zacházení s klientem. Měl stejnou váhu jako kdybych si stěžovala na Hlavním nádraží.

 

Blokace platební karty ČSOB proběhla účinně a hned. Na platební kartu mi z postžirového účtu nikdo nic nevybral.

 

Celá anabáze měla pokračování asi za 14 dní po krádeži. Ozval se mi telefonicky pán, který se představil jako policejní příslušník působící na Praze 5 a bydlící na Zbraslavi. Chlapec ze sousedství prý mu přinesl kabelku, kterou našel pohozenou na skládce. Podle dokladů zjistil (on, ne ten chlapec), o koho jde. Mohu se prý pro věci zastavit u něj na služebně ve Zborovské ulici. Musím přiznat, že mi to udělalo radost. Šťastně jsem se shledala aspoň s některými věcmi.  S brýlemi, klíči, doklady (dodnes mám „rezervní“ občanský a řidičský průkaz). Peníze a cennosti pochopitelně chyběly. Stejně tak mobilní telefon. Celková škoda asi 30.000 Kč. Koupila jsem dvě velikánské čokolády a poprosila policistu, aby je dal onomu chlapci a vyřídil mu, že moc děkuji.

 

Ponaučení je nabíledni: V odstaveném vozidle nikdy nenechávejte viditelně odložené nějaké zavazadlo.


komentářů: 14         



Komentáře (14)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Web  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

30 Kdyby Vás trochu...
kenabob (neregistrovaný) * 03.07.2013, 22:51:54

zajímalo, kdo jsem a jaké jsou moje koníčky:

https://www.facebook.com/petr.slavik.501

Na mé zdi si může napsat kdokoliv cokoliv. Nikoho necenzuruji a cenzurovat nechci…

Mrkající

17 Přejdi Jordán (1968)
kenabob (neregistrovaný) * 03.07.2013, 00:37:03

Helena Vondráčková - Přejdi Jordán (1968)

http://youtu.be/D6Jn8OLVuW8

14 Milé dámy
St. Kocour (neregistrovaný) 01.07.2013, 23:29:09
Duo Ken & Bob hlásá přesně to, čím se já řídím.
Kocour nebo pes, případně kůň Vás nepomluví, nezradí, nevynadá Vám a nevyvyšuje se nad Vás. Není ironický ani sarkastický. Nelže. Nesnaží se Vás připravit o zásluhy, místo, o majetek ani o život. Jestli někdy spáchá takový malý dětský podvůdek, aby dostal na misku dvakrát, vězte, že si je toho vědom a následně se dlouho stydí a po svém způsobu omlouvá.
Proč myslíte, že jsem si starého kocoura zvolil jako svého avatara?
Prosté:
Staří kocouři už vědí, kudy chodí myši. A jak se vyhnout psům. Případně kdy si dát šlofíka. Mrkající

Axina
13
Axina * 01.07.2013, 20:22:46
Stello, řeč nebylo o pocitech unaveného jedince, třeba pedagoga v důchodu, který přirozeně preferuje klidnou společnost domácího miláčka před stále stejnými lidmi (cizími, ne rodinnými příslušníky), jejichž společnost si dosyta užil. Řeč byla o životním krédu.
Můžeme tady rozvíjet své názory, ale jasno do otázky, jak to vlastně myslel, může vnést jen kenabob svým dalším komentářem.

12 Zvířata
Stella (neregistrovaný) 01.07.2013, 20:03:26
Axino,

berte i Kenabobovo vyjádření s rezervou. Jde o to, v jakém prostředí člověk žije, jestli ještě pracuje, jestli pracuje s lidmi apod.. Když je člověk trochu životem otlučený, je opravdu raději doma s kočkou, než by se stýkal každý den se stále stejnými lidmi, kteří už mu spíš ubírají, než přidávají. Pokud má samozřejmě pocit, že on sám se vydal už dost.

Myslím, že nejde ani tak o rezignaci na vztahy, jako na touhu po zklidnění a vyrovnanosti. Nic nepotřebovat, dívat se.

Dělat z chudoby ctnost je lehké, když je člověk chudý. Skutečná chudoba je ponižující. Máme, co potřebujeme. Větší majetek by mi nevadil, jenomže úplně zůstává mimo mé tužby - i to se může někdy stát.
Zdravím.

Axina
10
Axina * 01.07.2013, 16:43:58
To, co nadhodil kenabob, je dle mého názoru dost diskutabilní. Dovedu si představit, že značný majetek svým způsobem obtěžuje, protože zavazuje. A ne každý je schopen pozici majetného člověka zvládnout. Stačí si vzpomenout na lidi, co v restituci získali zpět lesy nebo polnosti. Les obvykle vykácí a zpeněží. Pozemky rozprodají jako stavební parcely. Po nás potopa. Ale všichni takoví nejsou. Majetek není zavrženíhodný. Dostatek peněz, aby mohl člověk slušně žít a nepočítat každou korunu, osvobozuje. Umožňuje člověku jeho rozvoj. Vlastnictví auta neberu jako známku bohatství. Žijeme ve společnosti a v době, kdy je to normální zboží, součást životní úrovně. Auto je důležitý pomocník. Bez něj bych měla život mnohem svízelnější.

[2] Kenabobe, Váš žebříček hodnot (zvířata, lidé, věci) chápu, ale nemohu s ním úplně souhlasit. Poznala jsem pár lidí, kteří některým mým oddaným zvířecím kamarádům nesahali ani po tlapky. Přesto takový žebříček není v pořádku. Svědčí o rezignaci na mezilidské vztahy.

Poznámka: Vaše životní krédo jsem pod uvedeným odkazem neobjevila. Buď neumím hledat nebo jste chtěl říct, že jsou jím znalosti. Pak chápu. Před lety jsem tu na NČ rozvíjela takovou moji soukromou (a naivní a idealistickou) představu o koloběhu duší na Zemi, možná ve vesmíru. Žádné bohatství si s sebou člověk "na druhý břeh" nevezme. Rubáš nemá kapsy. Ale je naděje, že se znalostmi, zkušenostmi a schopnostmi je to jiné. Ty si možná s sebou vzít lze. Možné, že smysl života je právě v jejich získávání. Že vesmír si prostřednictvím nás uvědomuje sám sebe.

Axina
9
Axina * 01.07.2013, 16:15:20
Stello, k tomu výčtu věcí v kabelce: Já to samozřejmě celých těch 12 let nenosím v hlavě, ale našla jsem v PC dokument, ve kterém jsem to tehdy sepsala. I když, on se ten seznam věcí od aktuálního stavu mé kabelky moc neliší... Usmívající se

8
rezy (neregistrovaný) 01.07.2013, 15:59:50
grázlové a zvířata to mají vždycky jednodušší, jednají pudově, berou co jde. Kočka si dokáže hrát s umírající myší i čtvrt hodiny. Vysvětlete jim, že se to nemá!

7
rezy (neregistrovaný) 01.07.2013, 15:50:57
k tomu žebříčku "nejradši" Kenaboba bych si připoměl moji babičku. Babička chovala slepice samozřejmě i s kohoutem a všechno se to motalo po dvoře okolo hnojiště v klidu a míru. Ten klid a mír byl ale vykoupen tvrdou selekcí. Jakmile se nějaký kohout dopustil přešlapu ve smyslu, že vyjel i jen nepatrně po některém jejím pravnoučeti, byl v poledne v troubě. Prostě jsme se mohli na babičku spolehnout, že pokud doběhne včas tak proti kohoutovi tvrdě zakročí. Jen za dětství mých a ségřiných dětí k tomu došlo pokud vím třikrát. Přitom stačilo, aby kohout jen nazančil a babička jednala i když pak povídá, to byl pěknej kohout, škoda ho.

6 Zloději
Stella (neregistrovaný) 01.07.2013, 15:42:52
Ten někdo musel jít asi najisto? Myslím, že jste, Axino, nebyla jediná, komu se na stejném místě něco podobného stalo. Mazaní už vědí, jak na to, v který den lidé jezdí na hřbitov zdaleka atd.. Pocit bezpečí navodí druhá auta...
Z celého příběhu znovu plyne ta hrůza bezmoci před grázly.
Na jednom místě jsem se ale zasmála. Pečlivému výčtu
věcí v kabelce. Málo jich věru nebývá! Jak píše M. Plzák - už jen to, co měla babička B. N. v kapsáři...

Když nám ukradli peníze a klíče, trnula jsem, kdy někdo začne štrachat za dveřmi. Přestože máme čitelnou a velkou vizitku na dveřích, zvonil za půl dne chlap a divil se že tam nebydlí ta a ta. A ten vztek z představy, že by někdo přišel a sahal svýma prackama na věci v našem hájemství - i když by se věru neobohatil.

Tak jste vybudila adrenalin!

Axina
5
Axina * 01.07.2013, 11:16:36
rezy, máte samozřejmě pravdu. Rozesmál jste mne tou poslední větou Usmívající se To si budu pamatovat. Myslíte, že Vločka byla vlastně celkem chráněná, když bylo nepřehlédnutelné, že v ní zloději už byli? Já si představovala, že někoho napadne si do ní sednout a zkusit, zda se s ní nedá odjet.
Řadu let za mnou jezdil přítel bydlící v Jižních Čechách, na venkově. Měl škodovku. Jednou přijel v plískanici a auto bylo tak špinavé, že jsem mu navrhovala, aby s ním zajel do myčky. Je hodně blízko u benzinové stanice. Nechtěl. Raději prý ať na sebe jeho auto nepoutá pozornost. Neodolal však a (při nějaké jiné návštěvě) si v Praze koupil nové puklice na kola. Do rána mu od dvou z nich někdo odpomohl...

3 Axině
Stella (neregistrovaný) 01.07.2013, 09:24:59
Můžu se divit, že téma hřbitov, nebo aspoň tento motiv, mi v posledních dvou dnech lítá hlavu? Však tam má místa dost.

Axino, těším se na čtení, bohužel, teď mám moc práce.

To, co píše kenabob, je velmi sympatické, prostě do této party patří.

2 Jako blázen, anrchista a...
kenabob (neregistrovaný) * 01.07.2013, 09:08:49

grenpecák aut nemám, nikdy jsem neměl a mít nebudu.

Mnohem více než na věcech jsem závislý na vztazích.

To, po čem pasu a toužím patří obvykle všem, a přivlastnit si toho nemůžu, neboť ani toho nejsem schopen.

Došel jsem na své pouti životem přesvědčení, že lépe je být nebohat, neb kdykoliv si mi dařilo lépe, než sám a sám jsem se o to přičinil, dopadlo to nejenom se mnou velmi špatně.

Pokud Vás zajímá mé životní krédo, tady je:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Wikipedista:Kenabob

Mrkající


Řečeno stručně: Mám raději zvířata než lidi a lidi mám raději než peníze či jiné statky, které pro některé z nás představují smysl jejich životů.

Zamilovaný

1
rezy (neregistrovaný) 01.07.2013, 07:32:23
klíčový moment je ten jak si člověk sesouhlasí, že je na venkově a tudíž se přeci nemůže nic stát. Sehraje v tom roli ždibíček pohodlnosti dát všechno to na střechu (já dávám všechon dycky na střechu) a tu kabelku, notebook etc. dát z dosahu viditelnosti.Před nákupními domy se mi stává, že se k autu i vracím a obcházím ho, jesli něco není vidět o co bych nerad přišel event. něco, co by mohlo zloděje zmást a navodit myšlenku, že by se mohlo vyplatít rozbít to okno a ten předmět zkontrolovat jesli náhodou nemá nějakou cenu.Nejhorší jsou vedle kabelek a notebooků krabice, ty ty zloděje lákají nejvíce. Pokud nemám nic v zavazadlové části, raději nechám záclonku otevřenou, aby viděli, že tam nic není. Když odcházím od auta, musí vypadat, jako kdyby tam už zloději byli.

«     1     »