Jak mne pokousal pes

rubrika: 5. Zážitky


Od dětství mám ráda psy. Jsou to bezelstní, upřímní a oddaní kamarádi, kteří vás radostně vítají, ať už jste byli pryč půl dne nebo půl hodiny. Vždycky jsme nějakého měli. Bohužel, pejskové žijí jen něco kolem 13 let. V roce 2000 jsem už měla za sebou několikerou zkušenost, co to je, když pes - člen rodiny, odejde do věčných lovišť a neměla jsem už odvahu připravit si znovu ten srdceryvný zážitek. Takže jsme zrovna žádného vlastního psa neměli. Tím víc jsem lnula ke každému chlupáčovi, kterého jsem potkala.

Axina


rotvajler.jpgTou dobou sídlila softwarová firma, u které jsem byla zaměstnaná, ve vilové čtvrti v Praze - Bubenči. Denně jsem chodila na oběd kolem vilky, kde za plotem pobíhal mladý, pěkný a silný rotvajler. Je to středně velký, robustní pes. Někdo řadí rotvajlery mezi bojová plemena. Mně však tenhle připadal rozumný a přátelský. Navíc mi zbarvením (tmavý kožíšek, světlejší packy a čumák) připomínal naši welshteriéřici Axinu. Vždycky jsem se u plotu zastavila a pohovořila s ním. Nikdy neštěkal, dlouze se na mne díval a po čase si navyknul přitisknout se co nejvíc k plotu, abych ho mohla trošku pohladit. Dá se říct, že jsme se dobře znali. Nejméně pět let.

Bylo léto. Při cestě z oběda jsem si koupila zmrzlinu. Když už jsem docházela k naší firmě, zastavila jsem se u plotu, za kterým pobíhal můj dobrý známý rotvajler. Dostal zbytek kornoutku od zmrzliny. Přijal ho s nadšením a pak se nastavil k hlazení. Teď už vím, že vyloženě klamal tělem. Vztáhla jsem k němu levou ruku. Následoval naprosto nečekaný, prudký útok psa. Překousl mi silný, článkovaný kovový pásek od hodinek. Ten pásek mne prakticky zachránil od horšího zranění. Tržná rána na ruce nebyla velká, asi jen 3 cm, ale poměrně hluboká. Tekla mi spousta krve. Došla jsem si do auta pro dezinfekci a pak spěchala do firmy, abych si ránu vypláchla a ošetřila. Potom nastala téměř čtyřhodinová kalvárie.

Jenom zjistit jméno majitele psa byl husarský kousek. Jde o "diplomatickou čtvrť", není zvykem mít u poštovních schránek nebo u domovních zvonků uvedena jména. U samotného domu, ke kterému pes patřil, jsem se bála zazvonit. Pes vyváděl jako nepříčetný. Lidé z vily, ve které sídlila naše firma, nevěděli, jak se majitelé psa jmenují. Volali někomu z ulice, koho znali. Byl to starý pán, jméno majitelů psa evidentně zkomolil, ve Zlatých stránkách nikdo takový nebyl. Paní, bydlící v sousední vile, jméno majitelů psa prozradila. Na moji žádost dokonce s někým z nich telefonicky hovořila. Pak se ale vrátila s tím, že si mám číslo sousedů najít v telefonním seznamu sama. Ona že se nechce v záležitosti žádným způsobem angažovat, neboť se jedná o dobré sousedy. Zcela konsternovaná tímto přístupem k věci (a s krvácející rukou) jsem se vrátila zpět do firmy.

Sekretářka a jedna kolegyně programátorka projevily zájem o moji situaci, ale dlouho se spíš věnovaly nadšenému vzájemnému líčení, kdy koho jaký pes pokousal, než aby účinně pomohly. Musím však přiznat, že po chvíli sekretářku napadlo, že bych mohla obvolat veteriny na Praze 6, zda nemají záznam o očkování psa údajných majitelů a programátorka zas zjistila přes Internet, že dům má 3 různé telefonní linky (říkejme dotyčným třeba Bartoškovi) a to na jména Bartošková Jana, Bartošková Eva a Bartoška Bohumil.

Samozřejmě, že na žádné lince Bartoškových nikdo telefon nebral. Zavolala jsem na Městský úřad pro Prahu 6, abych zjistila, kdo z Bartoškových je evidován jako majitel psa (platí přece daň), ale především, zda je pes zaevidován jako očkovaný. Opakovaně jsem mluvila s neobyčejně tupou obsluhou telefonní ústředny. Všechny odbory na úřadě zely prázdnotou. Byly sice 3 hodiny odpoledne, ale neúřední den. Nakonec se podařilo objevit na úřadě jednu živou úřednici. Byla celkem chápavá a ochotná spolupracovat, ale sdělila mi, že bohužel, že mnou požadované informace jsou sice v počítačové databázi, ale ona přístup k těmto informacím nemá, neboť nezná přístupové heslo. Uvědomila jsem si ironii osudu. I já umožňuji přístup k databázím chránit přístupovými kódy. Myslím, že jsem se před zavěšením telefonu místo pozdravu začala hystericky smát ...

Znovu jsem zkusila zatelefonovat k Bartoškovým. Ozvala se stará paní. Chápe mne, ale není majitelkou psa. Tou je její invalidní dcera, která je s manželem na chatě v Jizerských horách. Ne, volat jim nejde, mobil nemají. Přijedou podle počasí, možná v sobotu, možná v neděli. Ne, neví, kde by měla hledat očkovací průkaz psa. Ale nemusím se bát, pes určitě očkovaný je. A navíc - jak by mohl mít vzteklinu takový hodný pes? Je z útulku, moc milý, jen naprosto výjimečně někoho pokouše. Naposledy pana ministra Dostála, co bydlí naproti. A ten s tím na jaře takové cavyky jako já nedělal. Ani očkovací průkaz nechtěl vidět. A prosím, je tady pořád. Živ a zdráv! Myslela jsem, že halucinuji. Před očima mi vytanul obraz pana ministra, kterak si stahuje tržnou ránu na ruce či na noze jednou ze svých příslovečných dlouhých bílých šál...

Dohodla jsem se s dotyčnou paní, že bude průkaz hledat. Najde-li ho, dá mi vědět na mobil nebo domů nebo do firmy. Nenajde-li ho, zastavím se u ní v neděli navečer, to by už mohli být majitelé psa doma. Vycházela jsem z předpokladu, že mám 5 dní na to, než bude muset být u mne zahájena intenzívní protivzteklinová léčba v nemocnici.

Pak jsem si uvědomila, že klientelu naší firmy tvoří především lékaři. Zavolala jsem nejbližší lékařce, která byla naší klientkou a která měla ordinaci na Praze 6. Chtěla jsem ji požádat o protitetanovou injekci a taky trochu o radu, co bych měla dělat dál. Ukázalo se, že je na dovolené. Zastupující lékařka, které jsem situaci popsala, mne protektorsky poučila, že protitetanovku ano, ale ať si jdu ji nechat dát tam, kam patřím obvodem. Očkovací průkaz psa že není třeba hledat. Nemá žádnou cenu, ani kdyby se zjistilo, že pes byl očkován minulý týden. Do 24 hodin od pokousání musí být pes prohlédnut veterinářem.

Objednala jsem se na protitetanovou injekci na polikliniku, kam patřím podle místa bydliště. Sestra se sice pokusila zbavit se mne nasměrováním na chirurgii, ale nedala jsem se. Pak jsem zavolala na nejbližší veterinární středisko (na Bělohorské ulici). Vysvětlila jsem situaci a s uspokojením jsem konstatovala, že mají službu do 22 hodin. A pak začala nejnáročnější etapa akce: Zajistit, aby pes byl dopraven k veterináři!

policejniauto.jpgJakýkoliv telefonický kontakt se starou paní Bartoškovou už nebyl možný. Posléze se ukázalo, že si šla od toho nezvyklého ruchu odpočinout na zahradu. Zavolala jsem na okrsek Městské policie pro Prahu 6 a požádala o pomoc. Muž na druhém konci drátu slíbil, že do půl hodiny někoho pošle z Pelléovy ulice. Vzhledem k tomu, že Pelléova ulice je kolmá na ulici, v níž měla sídlo naše firma, přišlo mi to poněkud pomalé. Ale to nic, hlavně že jsem postupovala k cíli. Auto skutečně s jedním uniformovaným příslušníkem policie dorazilo. Nevím, zda si lze na první pohled objektivně udělat názor na inteligenci jedince podle toho, co se mu v obličeji zračí či nezračí. V tomto případě jsem se nedokázala ubránit údivu, jak někdo s takovým myšlenkovým potenciálem vůbec dokáže řídit auto. Sdělil mi, že když pes byl za plotem, tak se majitel ničeho nedopustil a že musí jet k jinému případu. Zeptala jsem se ho, zda provinilce tedy necháme za trest zajít na vzteklinu. Nechápavě na mě civěl. Vysvětlila jsem mu, že majitel psa je v KAŽDÉM případě povinen spolupracovat při zjišťování zdravotního stavu psa, pokud došlo k pokousání a že nechci nic jiného, než aby to z titulu své funkce vysvětlil i té paní.
Dozvonil se. Byla jsem štěstím bez sebe z dílčího úspěchu. Lhala bych, kdyby řekla, že stará paní odmítala spolupracovat. Jen se zoufale neorientovala. Pes je hodný ... Ne, vodítko nemá. Ne, náhubek také nemá. Ale je ochotna zase večer chvíli hledat jeho očkovací průkaz ...

Zeptala jsem se policisty, zda by ji mohl spolu se psem dopravit na veterinu. Na středisku o všem vědí. Ne, v žádném případě, mám si zavolat na linku 156 (bezplatná tísňová linka Městské policie). Přiměla jsem ho, aby to udělal sám. Poodešel stranou a s někým se domlouval. Pak mi řekl, že mám počkat na místě. Poděkovala jsem, policista odjel. Vrátil se za 3 minuty. Ze 156ky mu prý právě oznámili, že o pomoc si musí zavolat postižený osobně. Vrátila jsem se do firmy k telefonu. Zavolala jsem linku 156 a dozvěděla se, že kdyby šlo o volně pobíhajícího psa nebo nějaké dravé zvíře, řešili by to. Ale takhle: bohužel ... Ale mohou mi dát telefonní čísla dvou dobrovolníků ze Spolku pro ochranu zvířat, kteří (jestli budou doma) by mi snad mohli pomoci. Už párkrát se prý osvědčili ...

Začalo mi být jasné, že jediný způsob vedoucí k cíli je vzít paní se psem do SVÉHO vozidla. Bylo po pracovní době. Ve firmě byl kromě mne už jen mladý brigádník, vysokoškolák. Se zjevnou nechutí se na mé naléhání uvolil, že mi bude při akci "doprava zlého psa na veterinu“ pomáhat svou přítomností. Paní si šla vypůjčit k sousedům kožený náhubek. Nasazovala ho psovi asi 20 minut. 10krát mu ho nasadila, 10krát si ho sundal. Při posledním pokusu částečně i zničil. Šla k jiným sousedům a vypůjčila si od nich kovový náhubek. Za dalších cca 15 minut ho psovi nasadila. Nastoupila spolu se psem do mého vozidla. Sedli si na zadní sedadla. Brigádník se posadil dopředu, ale tak nějak „naštorc“, aby měl přehled o dění. Pes byl nadšením bez sebe, že pojede autem. Špinavýma nohama poznamenal prakticky polovinu vozu. Kovovým náhubkem dřel co chvíli o skla ...

Na veterinárním středisku měla službu jediná lékařka. Můj chvilkový nápad dovézt veterináře ke psovi nikoli psa k veterináři by stejně nebylo možné realizovat. Při pokusu vyšetřit ho se pes hravě vymanil z kovového náhubku. Zavřela jsem dveře z druhé strany, sedla si na židli a odevzdala se osudu. Asi po čtvrthodině vyšla z ordinace paní se psem, který měl už zase nasazený náhubek. Šla jsem se lékařky vyptat co a jak. Dozvěděla jsem se, že pes se musí dostavit ještě jednou na vyšetření a to po uplynutí pěti dnů. Zřejmé známky vztekliny, že nejeví. Po pěti dnech už prý bude možné říci, zda hrozí přímé nebezpečí nákazy vzteklinou nebo ne. Osobně se však domnívá, že je to málo pravděpodobné. Zaplatila jsem a vrátila se do role řidiče. Pes se zbavil náhubku po prvních 100 metrech jízdy. Zbytek cesty jsem řídila s jeho tlamou ve vzdálenosti 20 cm od šíje. Připouštím, že nebyl agresivní, víceméně se radoval z nečekaného výletu a z pocitu svobody.

Když jsme dorazili před firmu, paní dvakrát zaperlila: „To je dobrý, nevozte nás až před dům, my dojdeme. Ale příští týden pro nás zase přijedete, viďte?“ Brigádník se zjevnou úlevou a bez pozdravu prchnul na metro.


komentářů: 6         



Komentáře (6)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Web  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

6
EvaO (neregistrovaný) 17.04.2012, 08:45:09
Píšu z ipadu a zas mi tam vklouzly zmatky.

5
EvaO (neregistrovaný) 17.04.2012, 08:43:35
Je opravdu otázka, zda tento pes byl vhodný do takové rodiny. Pokud má paní sama problemy se sebou a k tomu pes se špatnými životními zkušenostmi, není to dobrá kombinace. Za těelesné postižení člověk nemůže a mǔze se s tím težko vyrovnávat. Proto by se k němu hodil spíš pes klidné rasy, pohodový a možná už od štěňátka. Je to někdy složité pochopit, jak lidé jednají...

Axina
4
Axina 17.04.2012, 07:53:00
[3] Ten pes byl z útulku. A tam se většinou dostávají psi, co už mají něco zlého za sebou. Možná ho první majitel bil. Možná, že při tom míval na ruce hodinky s kovovým páskem. A chudák pes jednal instinktivně pod dojmem zlé zkušenosti...
Ještě několik let sídlila naše firma v Bubenči. Nadále jsem chodila kolem zahrady s rotvajlerem. Ze začátku mne doprovázel celou cestu podél plotu a díval se na mne s očekáváním. Prohodila jsem k němu pár slov, ale už nikdy jsem ho nepohladila. Časem mne přestal doprovázet, jen vždycky zvedl hlavu, když jsem šla kolem. Nikdy neštěkal.
Den před tím, než se mělo jet k veterináři, jsem skutečně zašla k Bartoškovým. Vyšla mladší paní, tělesně postižená. Když vyšlo najevo, že jsem ta pokousaná, co jde zjistit, zda je potřeba jejích služeb k přepravě psa na veterinu, nezdržela se kázání. Že snad bych už měla vědět, že cizí psi se zásadně nehladí. Dopravu nepotřebují, dojedou na veterinu tramvají. O stav mého zranění neprojevila nejmenší zájem. Spolkla jsem různé poznámky, které bych jinak řekla, pozdravila a odešla. Několikrát jsem pak tuhle paní potkala v doprovodu mladé dívky, asi dcery. Holčina evidentně věděla, kdo jsem a s úsměvem zdravila. Její matka dělala, že mne nezná.

3
EvaO (neregistrovaný) 17.04.2012, 07:31:00
Krásné povídání, takový horor po česku. Ještě že tehdy nebyl ministr zdravotnictvi Heger a ty neplnoletá, aby byl potřeba souhlas obou rodičů k ošetření. Kdoví, co tomu pejskovi přběhlo přes nos, že tak rafl. Nevěděla to třeba veterinářka? Jinak pomalu medaile za statečnost - řídit auto s funícím rotvajlerem za hlavou a ještě po takovém nemilém zážitku... Kamarádila ses s ním i nadále? Dozvěděli se majitelé o pejskově extempore? Nejen pěkné povídání, ale ještě i zvědavá čtenářka ....

Axina
2
Axina 17.04.2012, 00:33:54
[1] Díky. To víš, že se Axina nebude zlobit. Je to přátelský welshteriér se statečnou duší, ochotný bránit svoje lidi proti rozjeté lokomotivě Mrkající

1
Lucifer (neregistrovaný) 17.04.2012, 00:20:32
Nádherné povídání. Někdy bych měl asi problém napsat něco lepšího. Klobouk, tedy čertí rohy dolů... a k těm pejskům, věrným lidským obrazům... snad se na mě Axina nebude zlobit...

http://www.youtube.com/watch?v=jEG0-3xlAkg

]Mrkající

«     1     »