|
|
BUVOL VODNÍ - nejdelší rohy
(kmen strunatci, třída savci, řád sudokopytníci)
Buvol vodní patří mezi nejdůležitější domácí zvířata tropů a subtropů. Je to mohutný býložravec, dosahující hmotnosti 400-900 kg, délky těla 300-320 cm a výšky 135-155 cm. Na hlavě má nápadné, velké, odstávající boltce. Obě pohlaví buvolů mají dlouhé, půlměsíčité rohy, které mohou mít délku až 150 cm. Rohy jsou výrazně vrubované, na průřezu trojúhelníkové.
Buvol vodní byl domestikován asi před 3 000 lety v Indii, Číně a Mezopotámii. Nutnou podmínkou jeho chovu je dostatek vody a mírné nebo tropické klima, nesnáší mrazy. Buvol výborně plave, dokáže se i potápět a velmi rád se válí v bahně, přičemž si pomocí rohů nahazuje bahno na celé tělo.
Buvol vodní je velmi inteligentní, k lidem, které zná, se chová velmi mírně a dobrácky, takže o něj mohou pečovat i malé děti. Naproti tomu k neznámým lidem je nedůvěřivý a může na ně i zaútočit. Buvoli slouží především k tahu, k jízdě a k nošení břemen. V Asii jsou používáni k orbě, zejména na rýžovištích, jsou zapřahováni do vozů a kár. V Indii jsou používáni k pohánění žentourů při mletí obilí.
Buvol přesně zná svou "pracovní dobu" a pokud mu není včas umožněno jít se napít a vyválet do bahna, často se rozběhne k vodě nebo k bažině i s nákladem nebo s vozem, do kterého je zapřažený.
|
|
LEVHART SNĚŽNÝ - vysokohorská šelma
(kmen strunatci, třída savci, řád šelmy)
Jít oklikou jenom proto, že je před námi hluboká průrva? To u levhartů sněžných nepřipadá v úvahu. Dokáží totiž jedním skokem překonat vzdálenost 6 až 15 metrů. Tato schopnost se jim hodí při lovu divokých ovcí a dobytka. Výše než oni nestoupá žádná jiná kočkovitá šelma. Díky svým krátkým předním nohám, širokým tlapám a dobře vyvinutým hrudním svalům jsou levharti sněžní velmi šikovní ve šplhání po horách. Pomocí svého dlouhého tlustého ocasu udržují rovnováhu.
Tyto velké kočkovité šelmy žijí ve výškách kolem 5 500 m nad mořem ve vysokohorských oblastech střední Asie a v Himalájích.
Levhart sněžný bývá také označován jako leopard sněžný nebo irbis.
|
 |
 |
VARAN KOMODSKÝ - největší ještěr
(kmen strunatci, třída plazi, řád šupinatí)
Varan komodský se vyskytuje výlučně na některých ostrovech Indonésie.
Vypadá jako praještěr z dávných dob. Je největším žijícím ještěrem. Dosahuje délky až 3 m a hmotnosti až 50 kg. Vzhledem k tomu, že varan komodský dokáže během krátké doby nabrat až 80 % své tělesné hmotnosti v podobě potravy, váží dosyta najedení jedinci i kolem 100 kg. Největší zaznamenaný exemplář měřil 3,13 m a vážil 166 kg (včetně nestrávené potravy).
Kousnutí tohoto ještěra má pro kořist většinou smrtelné následky, neboť do rány začnou proudit z varanových zvláštních žlaz, uložených v jeho spodní čelisti, jedovaté látky, které oběti způsobí nervový šok. Varan komodský se živí mršinami a tak musí vyčkat, než dané zvíře po několika dnech pojde.
U varanů komodských byla prokázána schopnost partenogeneze – samice jsou schopny vyprodukovat potomky i bez toho, že by jejich vajíčka byla oplozena samcem. Zajímavostí je, že všichni partenogeneticky zrození potomci jsou samci.
|
|
GIBON - nejrychlejší opice
(kmen strunatci, třída savci, řád primáti)
Giboni jsou výhradně stromové opice, kterým zcela chybí ocas. Jsou neobyčejně obratní, co se týká šplhání. Mezi všemi opicemi jsou považováni za nejlepší akrobaty.
Přední končetiny těchto jihoasijských lidoopů jsou mnohem delší, než zadní. Pomocí svých dlouhých paží s daleko předsazenými palci se tato zvířata dokáží přehoupnout z větve na větev a ze stromu na strom. Giboni překonají jediným zhoupnutím vzdálenost 10 m a pralesem se tak pohybují rychleji, než jakýkoli jiný savec.
Jsou to všežravci, jsou však speciálně přizpůsobeni stravě s velkým podílem zralého ovoce, rozptýleného po lese. Denně procestují za potravou velké vzdálenosti. Listy, výhonky stromů, hmyz, menší živočichy a vejce mají jen jako doplněk stravy. Pijí tak, ze si omočí chlupaté ruce ve vodě nebo v mokrém listí a pak z nich vodu vysávají.
|
 |
 |
PSÍK MÝVALOVITÝ - výjimečný zimní spáč
(kmen strunatci, třída savci, řád šelmy)
Na světě existuje jen jediný druh psa, který se ukládá k zimnímu spánku, a to psík mývalovitý. Ostatně toto zvíře ani jako pes nevypadá, spíše se podobá mývalovi.
Původně tito psi, kterým se rovněž říká "enok", žili na Sibiři, v Číně a v Japonsku. V současné době na ně lze narazit už i ve východní Evropě. Vyskytují se i na českém území. Jejich biotopem jsou mokřady a lesy v okolí vodních toků.
Psík mývalovitý je samotářské a tiché zvíře. Ozývá se vrčením a kvikáním, hlavně je-li ohrožen nebo chycen. Nedokáže štěkat.
Během léta nabere psík mývalovitý silnou vrstvu tuku, aby během zimního klidu musel svou noru opouštět jen zřídka. Dožívá se až 11 let.
|
|
PIŠTEC ČERNOHLAVÝ - jedovatý pták
(kmen strunatci, třída ptáci, řád pěvci)
Deštné pralesy Nové Guineje jsou domovinou jednoho z mála druhů jedovatých ptáků. Pištec černohlavý byl objeven až roku 1990.
Jednoho vědce zranil tento pták zobákem při vyprošťování z ornitologické sítě. Ornitolog si zranění olízl. Vtom mu znecitlivěla ústa, rty a jazyk. Pták byl důkladně prozkoumán a zjistilo se, že jeho peří, kůže a svalstvo obsahují jed batrachotoxin, stejný jed, jaký „používají“ jihoamerické žáby z rodu pralesničkovitých. Domorodci o jedovatosti těchto ptáků věděli již dříve.
Tito ptáci se živí především brouky, kteří obsahují stejný jed. Předpokládá se, že se jed do organismu pištců dostává právě tímto způsobem, aniž by jim samotným jakkoli škodil.
|
 |
 |
PAKOBYLKA - přeborník v maskování
(kmen členovci, třída hmyz, řád strašilky)
Pakobylka je hmyz s nejdelším tělem. Dorůstá délky až 35 cm, výjimečně až 60 cm. Ale ještě působivější, než její velikost, je její schopnost maskovat se. Napodobuje vzhled části rostlin. V jejím přirozeném prostředí ji lze jen těžko rozpoznat od stébla trávy nebo malé větvičky.
Jedná se o výlučně býložravý hmyz.
Mnoho druhů strašilek je schopno nepohlavního rozmnožování, takzvané partenogeneze. V partenogenetické populaci strašilek se nevyskytují samci. Samice kladou neoplodněná vajíčka, ze kterých se líhnou zase jen samice.
Strašilky se do dospělosti svlékají většinou 6x, samci 5x (dospívají dříve). Před svlékáním se strašilky snaží nalézt vhodné místo, kde se zavěsí hlavou dolů a mají pod sebou dost prostoru. Většinou je zapotřebí vzdušná vlhkost, jinak nymfa zůstane uvězněna ve staré kutikule a zahyne. V lepším případě přijde o jednu nebo více končetin. Strašilky však mají velkou regenerační schopnost a během tří svlékání jsou schopny nahradit ztracenou nohu či tykadlo.
|
