Opera Don Giovanni Wolfganga Amadea Mozarta měla světovou premiéru v Nosticově divadle (dnešním Stavovském) v Praze 29. října 1787. Od těch dob se změnilo mnohé. Axina
Dávno, dávno již tomu, co jsem naposledy byla v Opeře. Přesněji řečeno asi před 20ti lety. Po provedení soukromého výběrového řízení na Internetu jsem nabyla přesvědčení, že by mohlo být velmi příjemné slyšet zase Mozartova Dona Giovanniho. Ve sváteční náladě a ve svátečních šatech jsem tedy usedla v sobotu ve 14 hodin do křesla ve Stavovském divadle. Když se po předehře zvedla opona, byl za kašírovanými mřížemi Don Giovanni s Donnou Annou. Jako diváka mne mělo trápit, že se nemůže dostat ze zamčené zahrady. Mne však mnohem více trápilo, jestli bych se já osobně dokázala rychle dostat k východu z divadla z prostředka sedmé řady v přízemí. Pódium totiž tonulo v oblacích dýmu! Vzhledem k tomu, že pěvci pěli, dirigent nejevil větší známky neklidu, než přísluší jeho profesi a orchestr hrál jakoby nic, usoudila jsem, že je to zřejmě metoda jak vyjádřit mlhu nebo tmu. Tento efekt se ještě dvakrát opakoval. Připouštím, že kouř nebyl dusivý. Když jsem ale zaznamenala, že výkonné ventilátory ho viditelně odsávají, tak se mi skutečně ulevilo. Leporello byl starý a tlustý. Donna Anna byla - řekněme to galantně - poněkud korpulentní. Masetto byl více než obézní. Ovšem zatímco u posledních dvou jmenovaných to evidentně nemělo vliv na pěvecký výkon, Leporella bych byla s chutí zabila. Velmi jsem se těšila na slavnou rejstříkovou árii a on ji sotva udýchal. Hlasově byl snad nejlepší Don Giovanni. Z programu jsem se dozvěděla, že vyučuje sólový zpěv na AMU. Představitelka Donny Elvíry byla stejně profesionální jako on. Příjemné bylo poslouchat i pozorovat mladičkou Čechojaponečku, která zpívala Zerlinu. Když však stála vedle svého nastávajícího, obludně tlustého Masetta, tak jsem jí z duše přála nějaké to milostné dobrodružství s Donem Giovannim :-) Kromě osmi ústředních postav se na jevišti vyskytovali i komorníci. Odhaduji, že jich bylo tak pět. Většinou zajišťovali přinášení a odnášení rekvizit a měnili tím scénu. Když jeden z komorníků sklidil pobavený smích diváků za celkem zdařilá komická gesta, tak jeho kolega zatoužil rovněž vyniknout. Ve chvíli, kdy scéna představovala hostinu u Dona Giovanniho a orchestr hrál výraznou melodii (variaci na téma z Fiagarovy svatby), začal převádět něco, čemu se myslím říká "electro buggie". Prostě svíjení se do rytmu hudby trhavými pohyby jako robot. Teprve nedávno jsem díky pořadu Talentmánie na Nově pochopila, že se jedná o "umění". Já se svou méně tolerantní povahou bych mu za tohle zviditelnění se minimálně sebrala prémie. Další pozoruhodnou věcí byly titulky. Opera byla v originále, tj. v italštině. Vysoko nad jevištěm byl zavěšen panel, na kterém se zobrazoval český text a pod ním anglický. Videozáznam překladů by se mohl s úspěchem používat pro výuku začátečníků v angličtině. Český květnatý text byl překládán těmi nejjednoduššími anglickými výrazy. Posléze jsem se v programu dočetla, že "v průběhu představení je použit titulkovací program firmy Oplatek software". Vypadl asi jen třikrát. V průběhu předehry je na oponě vidět stín sochy Komtura. Ke konci 2. dějství je na jevišti jeho celá socha. Zajímavé je, že vždy zády k divákům. Představa, že Komtur všem kolem neverbálním způsobem sděluje "můžete mi ... vlézt na záda" je dost neodbytná. Když Komturovi někdo (už si nevzpomínám, která postava to byla), přinese věnec květin, musí ho opřít o zadní část podstavce sochy. Jinak by nebyl vidět. Komtur z věnce evidentně nic nemá. Diváci jsou tak svým způsobem pomstěni. Ne na dlouho. Po doznění árie, během které zve Komtur Dona Giovanniho na osudnou večeři, se na soše rozsvítí malinkatými červenými vietnamskými žárovčičkami asi 1.5 m dlouhý kus kabelu. Meč. Po chvíli blikotavě pohasne... Měla jsem příležitost sledovat reakce celkem tří párů diváků. Japonský pár stále pozorně, bezúsměvně hleděl. Německý pár si podestlal. Pod sedadlo dali bundy a tašky (přišli pozdě a ve sportovním odění i obutí). Pán z českého páru se bez okolků nahlas rozchechtal při rozsvícení vánočních žároviček na meči. Jeho paní ho marně krotila :-) Když jsem při prvním potlesku ve 2. dějství zjistila, že už na ruce nemám poměrně drahý masivní zlatý náramek, trochu to se mnou otřáslo. Pak jsem se ale přinutila chovat se racionálně. Momentálně s tím stejně nic nenadělám. Radši se soustředím na hudbu. A udělala jsem dobře. Mladík, který vypomáhal v buffetu, náramek nalezl a poctivě odevzdal v šatně. Nálezné (zdůrazňuji, že jsem ho dala dobrovolně a ráda) bylo ve výši ceny vstupenky. Konec dobrý, všechno dobré. Letos půjdu určitě ještě jednou do Stavovského divadla. Tentokrát na Kouzelnou flétnu. Upřímně se těším na nečekaný kulturní zážitek.
26.10.2011, 00:00:00 Publikoval Axinakomentářů: 7