Axina

Minulou neděli, to byl ještě říjen, jsem zamířila na procházku do pražské Stromovky. Nedošla jsem daleko, hned na kraji mne zlákala návštěva pražského Planetária. V očekávání, že si poslechnu sice známé, ale pořád přitažlivé informace o Zemi, Slunci, hvězdách a hlubinách vesmíru, jsem se zabořila do křesla. Následoval pořad koncipovaný tak školometským způsobem (dialog děvčete školou povinného, které je za studijní úspěchy v astronomii odměněno pobytem na orbitální stanici, kde má přiděleného školitele), že jsem byla několikrát v pokušení odejít. Nakonec jsem vydržela hlavně kvůli projekci hvězdné oblohy. Zážitek to byl stejně úchvatný jako před mnoha lety, kdy jsem jako studentka navštěvovala Planetáriem pořádaný astronomický kurs. Se znepokojením jsem si však uvědomovala, že už si nevybavuji jména všech souhvězdí, jasných hvězd, mlhovin, otevřených a kulových hvězdokup, galaxií...
Rozhodla jsem se, že své dávné znalosti opráším. Jak jen čas dovolí, budu přicházet s popisem jednoho (výjimečně více) souhvězdí. Shromáždím o něm základní informace, přidám obrázky, případně kousek mytologie. Uvedu významnější objekty. Popíšu astronomické jevy. A zvolna tak snad obnovím ztracené znalosti. Zvu vás na procházku naší hvězdnou oblohou.

Axina

Názvy hvězd a souhvězdí vznikaly před dvěma až čtyřmi tisíci let. Řekové, Číňané, Egypťané a Mezopotámci spojovali hvězdy do skupin a dávali jim jména svých bohů, hrdinů a zvířat. Jejich představy přetrvaly dodnes. Znalost souhvězdí byla důležitá pro zemědělce, pastevce a námořníky. Pro cestovatele byla hvězdná obloha hodinkami i kalendářem a pomáhala jim v orientaci na zemi. K poznávání souhvězdí nevedla lidstvo před více než sto generacemi jen praktická potřeba, ale i přirozená zvídavost, kterou máme i my.

Chceme vědět, co jsou hvězdy, jak jsou daleko, proč září, jak vznikly, jak žijí, mají-li také své planety, jak zanikají. Chceme vědět, je-li vesmír konečný, jak je starý, kdy zanikne. Chceme vědět, zda je život možný i jinde, než na Zemi... Tyto otázky napadají při pohledu na hvězdnou oblohu každého bez rozdílu věku, povolání, místa kde žije a doby, v níž žije.

48 souhvězdí dnešní oblohy pochází z katalogu řeckého astronoma Ptolemaia. Ptolemaiův katalog, známý pod označením „Almagest“, obsahuje seznam zhruba tisíce jasnějších hvězd. Vznikl začátkem našeho letopočtu a byl používán až do poloviny 15-tého století. Je však pouze kopií Hipparchova katalogu, sepsaného o 250 let dříve. Hipparchův katalog se nedochoval. Souhvězdí v Hipparchově katalogu a Ptolemaiově Almagestu jsou však mnohem staršího původu, než řecká kultura.

Odborníci dokazují, že všech 48 souhvězdí bylo vymezeno na obloze téměř najednou buď jedním nebo skupinou dávných pozorovatelů, pravděpodobně v Malé Asii a v Mezopotámii. Abychom porozuměli důkazu odborníků, musíme si uvědomit, že od nás nemůžeme vidět souhvězdí celé oblohy. Souhvězdí vzdálená od jižního pólu méně, než je naše zeměpisná šířka (asi 50º) zůstávají pro nás (ve střední Evropě) stále neviditelná. Nevyjdou nad náš obzor. Nazýváme je jižní obtočníková souhvězdí. Neviditelná část oblohy představuje čepičku (vrchlík) kolem jižního pólu. Tato neviditelná část oblohy bude pochopitelně menší pro pozorovatele v menších zeměpisných šířkách. Pro pozorovatele na rovníku je neviditelná oblast nulová, jinými slovy z rovníku můžeme pozorovat během roku celou oblohu.

Vraťme se k našemu důkazu. Původních 48 souhvězdí je rozloženo po obloze až na vrchlík o poloměru asi 35º. Vysvětlení je jednoduché: Astronomové nemohli v této oblasti oblohy vymezit žádná souhvězdí, protože byla pro ně neviditelná v důsledku toho, že ji pozorovali zhruba z 35º severní zeměpisné šířky. Tak bylo možné určit přibližně místo, kde byla obloha poprvé rozdělena na souhvězdí: Malá Asie, Mezopotámie, Blízký východ.

Kdy byla asi souhvězdí vymezena? Žádné historické ani archeologické doklady neexistují. Přesto je možné zhruba určit datum, kdy byla na Blízkém východě vytyčena na obloze základní souhvězdí: 5 000 roků před n.l. Jak jsme k tomuto údaji došli? Opět pomocí té části oblohy, kde dnes není žádné z původních 48 souhvězdí. V době vymezení souhvězdí byla tato oblast oblohy neviditelná pro obyvatele Mezopotámie, Malé Asie a Blízkého východu. Jejím středem byla (tehdejší) poloha jižního pólu oblohy. Můžeme tedy určit polohu jižního (i severního) pólu oblohy v době, kdy byla vymezena původní souhvězdí. To je první krok k určení stáří původních souhvězdí. Druhý krok je snadný, víme-li, že oba póly se na obloze pravidelně pohybují jako ručičky obrovských hodin kolem bodů, nazývaných póly ekliptiky. Severní a jižní pól opisují na obloze jednou za 26 000 let velký kruh. Dá se vypočítat, kdy jižní pól v důsledku tohoto pohybu (zvaného precese zemské osy) byl ve středu oné oblasti bez souhvězdí. Z výpočtů plyne, že tomu tak bylo před 7 000 lety, tj. v období 5 000 let před n.l.

Souhvězdí jsou zcela náhodná seskupení hvězd. Dnes vypadají jinak, než vypadala před sto tisíci lety a než budou vypadat za sto tisíc let, neboť hvězdy se na obloze pohybují. Vzhled souhvězdí se mění také proto, že některé hvězdy zanikají a na jiných místech se objevují hvězdy nové. Seskupení hvězd do známých souhvězdí platí pouze pro nás, pozorovatele blízko Slunce, v tom koutku Galaxie, kde se právě teď nacházíme. Kdybychom se mohli zeptat inteligentních obyvatel planetární soustavy vzdálené řekněme 10 000 světelných roků, dověděli bychom se, že jejich souhvězdí jsou zcela jiná a že i hvězdy jejich oblohy jsou jiné, než hvězdy oblohy naší. Viděli by však tytéž galaxie (např. galaxii M 31), které vidíme od nás, ale ve zcela jiných souhvězdích, nám neznámých.

Na nebi bylo Mezinárodní astronomickou unií (v roce 1925) nakonec ustaveno 88 souhvězdí. 48 z nich nese pojmenování ještě z antických dob. Pokrývají především severní nebeskou klenbu. Souhvězdí jižní oblohy vznikla později. Autory jejich názvů i tvarů jsou mořeplavci a vědci, kteří se v době zámořských objevů dostali na jižní polokouli, kde mohli poprvé tato souhvězdí pozorovat a kteří je potřebovali k orientaci. Popis jižní oblohy dokončil v 18. století francouzský astronom Nicolas Louis de Lacaille.

Zdroje:

Josip Kleczek, Naše souhvězdí

www.cs.wikipedia.org

Vysvětlivky:

Ekliptika je průsečnice, v níž rovina dráhy Země kolem Slunce protíná nebeskou sféru. Pojmenování (je odvozeno od latinského eclipsis = zatmění) vychází ze skutečnosti, že v nejtěsnější blízkosti ekliptiky nastávají zatmění Slunce a Měsíce. Ekliptika má tvar kružnice a protíná nebeský rovník ve dvou bodech. Jeden se nazývá jarní bod a druhý podzimní bod. Při pohledu ze Země putuje Slunce po ekliptice a prochází přitom během roku různými souhvězdími, která nazýváme zvířetníková souhvězdí. Blízko ekliptiky najdeme i všechny planety Sluneční soustavy a Měsíc.

Galaxie je hvězdná soustava složená z hvězd, mlhovin, hvězdokup, mezihvězdné hmoty a tmavé hmoty. Hvězdy se téměř vždy nacházejí v galaxiích. Galaxie drží pospolu působením gravitačních sil a jednotlivé komponenty obíhají kolem společného středu. Existují důkazy, že ve středu některých nebo dokonce většiny galaxií se nacházejí černé díry.

01.11.2011, 00:08:00   Publikoval Axinakomentářů: 3