Axina

Souhvězdí Velkého psa patří mezi zimní souhvězdí. V našich zeměpisných šířkách je sice nízko nad obzorem, ale najdeme ho bez obtíží. Orionův pás (přímka tvořená hvězdami Alnitak, Alnilam, Mintaka) směřuje k jeho nejjasnější hvězdě Síriovi. Sírius, který se nazývá také „psí hvězda“, je nejjasnější hvězdou celé oblohy. Souhvězdí sousedí se souhvězdími Jednorožec, Zajíc, Holubice a Lodní záď.

Axina

Velký pes
mezinárodní zkratka: CMa
latinské označení: Canis Maior, 2. pád: Canis Maioris

Souhvězdí Velký pes je viditelné od listopadu do února. Nejlépe je pozorovatelné v únoru. Vedle Síria, nejjasnější hvězdy noční oblohy, obsahuje Velký pes tři další velmi jasné hvězdy. Již Babylóňané spatřovali v tomto souhvězdí psa doprovázejícího nebeského lovce Orióna. Tato interpretace se udržela i v antickém Řecku. Ve vykopávkách Tróje našli archeologové kotouček ze slonoviny, na němž bylo toto souhvězdí znázorněno v podobě psa. Pro Egypťany byl Velký pes nejdůležitějším souhvězdím na celé obloze (egyptský bůh Anubis měl psí hlavu). V době faraónů ohlašoval východ Síria na ranní obloze každoroční záplavy Nilu, důležitý okamžik pro tehdejší zemědělství. Kromě toho považovali Egypťané východ Síria za signál, že nastává doba největších letních veder, z čehož vznikl pojem „psí dny“.

Toto dávné souhvězdí představuje psa Lailapsose ležícího u nohou lovce Orióna. Lailapsos byl dar bohyně lovu Artemidy a byl proslulý tím, že mu nic neuteklo. Král Amfitryón, nevlastní otec Héraklův, měl ve svém revíru tak chytrou lišku, že ji nikdo nemohl ulovit. Vzali proto při jednom lovu s sebou psa Lailapsose, který vždy všechno chytil, aby nepolapitelnou lišku ulovil. Celý lov se však dostal do neřešitelné situace; bylo nutno poradit se s Diem. Nejvyšší pán nad osudy lidí i zvířat přenesl slavného psa a neméně slavnou lišku na oblohu a bylo po problému. Od té doby Velký pes pozoruje jedním okem lovce Orióna a druhým zírá na blízkého Zajíce. Lišku, pro všechny případy, umístil prozíravý Zeus co nejdále, na opačnou stranu oblohy.

M 41 je otevřená hvězdokupa jižně od Síria. S hvězdami α CMa (Sírius) a β CMa (Murzim) tvoří téměř rovnostranný trojúhelník. Je v ní asi 50 hvězd, rozptýlených na ploše větší, než Měsíc v úplňku. Za příznivých podmínek je M 41 viditelná již pouhým okem. Krásný pohled skýtá při pozorování dalekohledem. Jasnost 4.5 mag., vzdálenost 2 200 světelných roků.

NGC 2360 je otevřená hvězdokupa východně od Síria. Jasnost 7.2 mag., vzdálenost 3 700 světelných roků.

NGC 2362 je otevřená hvězdokupa jižně od NGC 2360. Jasnost 4.1 mag., vzdálenost 5 200 světelných roků.

Sírius je nejjasnější hvězda na obloze vůbec. Protože je u nás obvykle nízko nad obzorem, pozorujeme rychlé změny jeho jasnosti i barvy, tzv. scintilaci, vznikající neklidem zemského ovzduší. Scintilace se dá sledovat i u jiných hvězd. Je tím větší, čím je neklidnější vzduch, menší výška hvězdy nad obzorem a je zřetelnější u jasnějších hvězd.
Sírius (Sírius A) vysílá 23 x více světla než Slunce. Je od nás vzdálen 9 světelných roků. Mezi nejbližšími hvězdami má Sírius největší svítivost. Průměr Síria je 2 x větší než průměr Slunce. Jeho povrchová teplota je asi 10 000 stupňů. Jeho hmota je 2.5 x větší než hmota Slunce, což je mezi hvězdami věc zcela běžná. Co však dělá Síria pozoruhodným, je jeho malý průvodce (Sírius B), vzdálený několik obloukových vteřin a pouhým okem neviditelný.
Sírius B má hmotu zhruba stejnou jako naše Slunce, ale jeho objem je stotisíckrát menší než objem Slunce. Proto musí být jeho hustota stotisíckrát větší než hustota sluneční hmoty. Jeden kubický centimetr materiálu z průvodce Síria váží půldruhého centu. Při těchto hustotách se látka chová zcela jinak než za normálních podmínek. Jde o tzv. degenerovaný plyn, ne tuhou látku. Kdybychom upustili nad povrchem Síria B kousek hmoty, spadl by v první setině vteřiny 100 metrů! Na Zemi by spadl jen půl milimetru.

Hvězdám typu Sírius B říkáme bílí trpaslíci. V jejich nitru chybí vodík, jinak nejhojnější prvek ve vesmíru. Do tak malého objemu se smršťují hvězdy ke konci svého života působením vlastní gravitace. Neprobíhají v nich termonukleární reakce a vyzařují energii nahromaděnou během minulého života. Z našetřených energetických zásob však vydrží miliardy roků. Je známo jen několik set bílých trpaslíků. Jsou to hvězdy vesměs blízké. Jejich svítivost je totiž velmi malá, takže vzdálené bílé trpaslíky nemůžeme vidět ani dalekohledem.

Poznámka: Pouhým okem není na obloze vidět ani jediný bílý trpaslík :-)

α CMa (alfa Canis Maioris, Sírius)
β CMa (beta Canis Maioris, Murzim)
δ CMa (delta Canis Maioris, Wezen)
ε CMa (epsilon Canis Maioris, Adhara)
η CMa (éta Canis Maioris, Aludra)

Fotografie:

souhvězdí Velký pes
otevřená hvězdokupa M 41
otevřená hvězdokupa NGC 2360
otevřená hvězdokupa NGC 2362

Zdroje:

Josip Kleczek: Naše souhvězdí
Pavel Příhoda: Souhvězdí naší oblohy
Michael Vogel: Hvězdy a souhvězdí
Průvodce hvězdnou oblohou
Jim Thommes Astrophotography
Digital Images of the Sky
Wikipedie
Aldebaran

24.01.2012, 00:00:00   Publikoval Axinakomentářů: 6