Z(a)tracení houbaři

rubrika: 3.6 Výlety


Podle kalendáře je zima. Počasí však připomíná podzim. Jen houby nerostou. Nostalgicky vzpomínáme na naše houbařské výlety. A těšíme se na další podzim.

EvaO


Jak se ztratila moje švagrová

smerovky-pro-houbare1.jpgJsme s mužem Přemkem, jeho sestrou Libou (švagrovou) a jejím manželem Jožkou (švagrem) poměrně vášniví houbaři. Proto jezdíme již po několik let vždy v září do podhůří Jeseníků do hotelu Anděl. Kam jinam, než do Andělské Hory. Na jedné z prvních výprav jsme zajeli po silnici mezi lesy někam nad Karlovu Studánku. Hned u lesa je plácek, kde parkují houbaři. Učinili jsme tak i my a vydali se ve dvojicích do lesa. Sraz v 17 hodin u auta.

K umění každého houbaře patří především rozeznat jedlé hřiby od nejedlých a umění neztratit se v lese. Uplynul dohodnutý čas. My šikovní, já a Přemek, jsme byli v 17 hodin u auta i s košíky hub (jedlých). Za chvíli se vynořil švagr taky s úlovkem, ale i s vyděšeným výrazem v tváři. Liba se ztratila! Na chvíli ji spustil z očí a baba nikde ... Tak jsme čekali, nic. Spásná myšlenka – zkusíme mobil. Libin mobil se ozval z auta. No jasně, zapomněla ho vzít s sebou. Už se začalo trošku stmívat. Vymysleli jsme strategický plán. Přemek zůstal na místě, co kdyby ... a já se švagrem jsme jeli do domovského hotelu. Co kdyby ... Po příjezdu na hotel se vzápětí ozvala pevná linka. Sláva, Liba žije!!! Volala z Karlovy Studánky, kde ji dobří lidé pustili zdarma k telefonu (neměla u sebe ani korunu). Švagr kopl do koní, cestou nabral Přemka a Libu a všechny ve zdraví dovezl do hotelu.

Pointa je ale někde jinde. Když se Liba ztratila, vyšla sice z lesů původně v Karlově Studánce, ale místo, aby se vracela po silnici zpět k autu, popletla si směr a vydala se na opačnou stranu. Po půl hodině cesty do kopce se jí zdálo divné, že na naše auto ještě nenarazila a už se šeří. Náhodně někoho potkala, zeptala se a dotyčný jí řekl: „Paní, jdete na Vidle!“ Definitivně pochopila, vrátila se a dobrý konec vše uzavřel. Ani jsme se nesmáli či jinak nevtipkovali, jako že „Liba šla na Vidle“ , protože po tom zážitku byla tak vyplašená, že jsme si raději všichni dali „štamprlu“ pravé slovácké slivovice, kterou nikdy nezapomeneme vzít s sebou.

Tomu parkovacímu plácku od té doby říkáme Ztracenka.

Ztracenka nám byla osudná i při jiné výpravě. Tentokrát jsme se v určenou dobu sešli všichni a to s námi byl ještě švagrův bratr Bohouš. Potud vše v pořádku. Liba na Jožku: „Tož otevři auto!“ Jožka na Libu: „A kde jsou klíče ? Já je nemám!“ Malér. Všichni jsme hledali v trávě kolem auta, ale co když je Jožka ztratil v lese? Pak si vzpomněl. Než jsme odešli do lesa, bral z kufru košíky. Klíče zapomněl v autě (Fabia) a kufr zabouchl. Tím bylo vymalováno. Liba začala žhavit mobil po autoservisech, co je měla v mobilu uložené, ale všude se jí dostalo dobré rady nade vše: „Paní, budete muset rozbít okýnko!“

Nikdo z nás se k tomuto činu nedokázal odhodlat. Až nakonec Bohouš sebral poslední síly, našel kámen a pořádně se rozmáchl ... Všichni jsme se chviličku před úderem otočili pryč, bylo to jako vraždění neviňátek!

Zbytek této dovolené strávilo auto ve dvoře hotelu s papundeklem na okýnku. Naštěstí to byly už jen dva dny. Autíčka nám bylo opravdu líto, ale hlavně, že tentokrát se nikdo neztratil a dokonce se neztratilo ani nic z auta.

P.S. Vidle je vesnice ve směru od Karlovy Studánky na Bělou pod Pradědem.


Jak se ztrácí můj muž

smerovky-pro-houbare2.jpgV předchozím povídání se ztratila švagrová Liba. Její bratr, můj muž Přemek, nezůstal pozadu. Tentokrát jsme byli ale na Vysočině, v penzionu blízko rybníka Medlov. Kolem rybníka vedla dobře značená turistická cesta do známého střediska Tři studně, které má mimo jiné i raritu – nejmenší náměstí v Evropské Unii.

Vyrazili jsme z penzionu, došli k rybníku a cesta dál do cíle naší výpravy vedla lesem. A jako správní vášniví houbaři jsme jen tak sešli kousek podél cesty, zda se přece jen něco nenajde. Říkala jsem si: Cesta je tak jasná. Přemka určitě není třeba bedlivě sledovat, aby se neztratil. Tady to přece není ani možné. Hluboce jsem se mýlila. Po chvíli se dívám, všichni na dohled, jen Přema nikde. „Libo, Jožko, nevidíte ho?“ Ani náhodou. Tak přišel na řadu mobil. Na rozdíl od Liby (viz Ztracenka) ho měl Přema u sebe. „Prosím tě, kde jsi?“ „Já nevím, su na nejaké lúce u lesa a je tu jakýsi bagr! A nedaleko sú nejaké domky!“

Naštěstí hvozdy a krajina na Vysočině nejsou tak záludné, takže jsme se díky vzájemné mobilové navigaci šťastně sešli na Třech studních a následně na to na pivě ...

Nyní skok opět do našich milovaných Jeseníků. Tentokrát jsme byli s Přemkem sami dva u našich známých v Heřmanovicích, 10 km od Vrbna pod Pradědem. Kamarád Ivan zná ve zdejších lesích každý strom a taky ví, kde rostou hřiby. Takže hurá na ně! Delší cestu jsme si ušetřili jízdou Ivanovou čtyřkolkou, se kterou stahuje dřevo z lesa. Sám si ji vyrobil. Stroj má výborný tah, vyjede kde co, ale je holt stavěný na dřevo. Nemá totiž žádné odpérování. Byli jsme sice ušetřeni asi hodinové (možná delší) cesty do hřibového ráje, ale naše páteře ušetřeny nebyly. Anatomii jsme mohli učit, jak jsme věděli o každé kostičce!

Konečně zastávka a vyrážíme s košíky. Držela jsem se v dohledu Ivana, protože to tam neznám, což jsem očekávala taky od Přemka. Opět jsem se mýlila. Za chvíli ho nebylo. „Ivane, Přema se ztratil!“ Mobilů nemaje, volali jsme ... Ale jak se do lesa volalo, tak se z něho neozývalo. Vrátili jsme se ke čtyřkolce. Já jsem se od ní nehnula na krok a Ivan šel Přemu hledat.

Asi za půl hodiny se objevili oba dva. Samozřejmě, jak je v jejich rodině zvykem, Přema šel na opačnou stranu ... Když nás neviděl, zapíchl si prý jakýsi klacek do země a díval se, kde je slunko, že snad trefí aspoň do dědiny. Ještě, že místní znalec Ivan ho nakonec našel dřív, než by ten tulák došel bůhvíkam.

Tím to ale neskončilo. Druhý den že prý jedeme znova. Já jsem odmítla, protože další jízdu tím kostitřasem už bych ve zdraví nepřežila. Ale Přema s Ivanem jeli. Tentokrát jel s nimi i Ivanův jezevčík Daneček. Vrátili se sice všichni tři, ale to by nebyl Přema, aby se opět neztratil.

Ivan nám to vylíčil takto: Když se rozešli po lese za hříbky, po chvíli Přemy opět nebylo. Ivan nabádal chytrého Danečka, ať kamaráda najde. Všechno marné. Nakonec ho našli asi po půlhodině a Přema byl velice udivený. „Člověče, kams to zase šel?“ ptal se Ivan. „No, já jsem šel pořád za Danečkem, ale asi po 20 minutách jsem zjistil, že to není Daneček ale úplně cizí pes!“ Naštěstí i tentokrát vše dobře dopadlo, dokonce byla i výborná houbová smaženice.

Prostě jít s Přemou do lesa, to je vždycky silný zážitek! On se však dokáže ztratit i v našem rodném městě, ale o tom zas až někdy jindy.

Světová pohoří

Když se člověk ztratí při hledání hub v českých lesích, vyplaší ho to, ale většinou to vždycky dobře dopadne. Ztratit se v horách, zvláště ve velehorách – to už jde většinou o život. Co se týká pohoří, zaslala mi EvaO dvě úžasné prezentace, o které by se s čtenáři blogu chtěla podělit.

 

Evropská a asijská pohoří

Americká a africká pohoří


Axina


komentářů: 3         



Komentáře (3)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Web  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

3
Lucifer (neregistrovaný) 14.01.2012, 15:08:31
Loni jsem byl v Karlove Studánce dvakrát, ale houby jsem tam nehledal. Je tam skutečně velmi krásně a kouzelným údolím Bílé Opavy se dá vyšplhat na Barborku pod Pradědem.

2
Astra (neregistrovaný) 14.01.2012, 08:09:34
Jo,Karlova Studánka, tam je překrásně. Vzduch jako víno. Byla jsem tam na léčení, sice poněkud chcíplá, ale šťastná z toho nádherného prostředí. Chodívala jsem snít do borového lesa nad lázně, dál to nešlo, z důvodů toho skorochcípnutí.Vždycky po obědě. V kapse jsem mívala moučníček. Jednou se ke mně přidalo kotě. Maličký černý kotě. A strááášlivě mňoukalo a motalo se mi pod nohy a nechtělo odejít. Mělo hlad. Dávala jsem mu buchtu, co jsem měla, hltalo drobečky, hledalo další a další.Dopadlo to tak, že se ode mě nechtělo hnout. Co já v lázních s kotětem. Mělo ale kliku, vzali si ho dva kluci, co šli do hájovny, kde bydleli. Pro jistotu jsem je doprovodila, abych viděla, že bude kotě v ažúru. Jinak doporučuju knihu L.Vaculíka Cesta na Praděd, skvělé popisy přírody a děj podmanivý...

1
Milo?š (neregistrovaný) 14.01.2012, 00:39:05
Prezentace přírody, zemí, měst, památek a umění sbírám a tyto jsem neměl. Jsou opravdu nádherné. Díky za ně.

«     1     »