Svého strýce jsem nikdy nepoznala. Narodil se 3.4.1928 a padl 8.5.1945 během Květnového povstání v Praze. Bylo mu 17 let.
Axina
Mohla jsem mít strýce. Kdyby se oženil a měl děti, pak i tetu, bratrance, sestřenice. Nic z toho se nestalo. Nedožil se ani plnoletosti.
Od dětství jsem věděla, že můj otec měl o 3 roky mladšího bratra Jaroslava. Zatímco můj otec Bohumil měl nadání pro technické předměty a celý život byl konstruktérem nejen profesí, ale celou svou duší, Jaroslav byl stejnou měrou zaměřen na humanitní předměty. Hodně četl, maloval, miloval hudbu, psal básně.
V květnu 1945 bylo mému otci necelých 20 let. Vystudoval reálné gymnasium a protože byly zavřené české vysoké školy, rozhodl se pro další střední školu zakončenou maturitou, pro strojní průmyslovku. Jaroslava se zavření vysokých škol nedotklo. Bylo mu tou dobou teprve 17 let. Pokud si dobře pamatuji vyprávění babičky i otce (už není koho se zeptat), studoval na učitelském ústavu na Praze 1, v Panské ulici. Chtěl se stát učitelem.
8. května 1945 se prý rozhodl ještě s několika spolužáky následovat svého učitele a jít bránit barikádu, která byla v ulici Na Příkopech na Praze 1. Domů, do Koulovy ulice v Praze 6 - Dejvicích se už nevrátil. Příští den jeho tělo nalezla v kostele sv. Štěpána ve Štěpánské ulici na Praze 1 jeho teta, babiččina sestra.
Strýc Jaroslav má hrob na hřbitově v Praze 6 - Vokovicích. Takzvaný válečný, z rozhodnutí státu vyplacený na věčné časy... Překvapilo mne, že na internetu je o něm (od roku 2005) zmínka: http://www.vets.cz/vpm/24359-hrob-jaroslav-beran/#24359-hrob-jaroslav-beran Co však na obrázku vidět není, je na náhrobní desce uvedené čtyřverší, které Jaroslav - jakoby jat předtuchou - napsal pár měsíců před svou smrtí:
TICHÝM KROKEM VCHÁZÍM DO ZAHRADY
SEM KAŽDÝ JEDNOU PŘIJÍT MUSÍ
AŽ PLAMEN JEHO ŽIVOTA SE ZDUSÍ
A TEN KDO VĚŘIL NEMUSÍ BÁT SE ZRADY
8.5.2017 uplyne 72 let od jeho smrti. Příštím rokem by mu bylo 90 let. Možná, že by už tak jako tak nebyl dnes mezi námi. Ale on nedostal šanci na život v dospělosti, na věnování se svému povolání, na lásku. Dětství mu skončilo v 11 letech. Pak přišla válka. Zemřel v den, který slavíme jako Den vítězství. Jak řekl jeden můj přítel: Tak málo chybělo a mohl se radovat z konce válečných útrap. Zemřít na samém konci války je tragédie na druhou.
08.05.2017, 00:00:00 Publikoval Axinakomentářů: 6