Můj strýc Jaroslav

rubrika: 3.5 Zážitky


Svého strýce jsem nikdy nepoznala. Narodil se 3.4.1928 a padl 8.5.1945 během Květnového povstání v Praze. Bylo mu 17 let.

 

Axina

 


Mohla jsem mít strýce. Kdyby se oženil a měl děti, pak i tetu, bratrance, sestřenice. Nic z toho se nestalo. Nedožil se ani plnoletosti.

 

Od dětství jsem věděla, že můj otec měl o 3 roky mladšího bratra Jaroslava. Zatímco můj otec Bohumil měl nadání pro technické předměty a celý život byl konstruktérem nejen profesí, ale celou svou duší, Jaroslav byl stejnou měrou zaměřen na humanitní předměty. Hodně četl, maloval, miloval hudbu, psal básně. 

 

V květnu 1945 bylo mému otci necelých 20 let. Vystudoval reálné gymnasium a protože byly zavřené české vysoké školy, rozhodl se pro další střední školu zakončenou maturitou, pro strojní průmyslovku. Jaroslava se zavření vysokých škol nedotklo. Bylo mu tou dobou teprve 17 let. Pokud si dobře pamatuji vyprávění babičky i otce (už není koho se zeptat), studoval na učitelském ústavu na Praze 1, v Panské ulici. Chtěl se stát učitelem.

 

8. května 1945 se prý rozhodl ještě s několika spolužáky následovat svého učitele a jít bránit barikádu, která byla v ulici Na Příkopech na Praze 1. Domů, do Koulovy ulice v Praze 6 - Dejvicích se už nevrátil. Příští den jeho tělo nalezla v kostele sv. Štěpána ve Štěpánské ulici na Praze 1 jeho teta, babiččina sestra.

 

Strýc Jaroslav má hrob na hřbitově v Praze 6 - Vokovicích. Takzvaný válečný, z rozhodnutí státu vyplacený na věčné časy... Překvapilo mne, že na internetu je o něm (od roku 2005) zmínka: http://www.vets.cz/vpm/24359-hrob-jaroslav-beran/#24359-hrob-jaroslav-beran Co však na obrázku vidět není, je na náhrobní desce uvedené čtyřverší, které Jaroslav - jakoby jat předtuchou - napsal pár měsíců před svou smrtí:

 

TICHÝM KROKEM VCHÁZÍM DO ZAHRADY

SEM KAŽDÝ JEDNOU PŘIJÍT MUSÍ

AŽ PLAMEN JEHO ŽIVOTA SE ZDUSÍ

A TEN KDO VĚŘIL NEMUSÍ BÁT SE ZRADY

 

 

 

8.5.2017 uplyne 72 let od jeho smrti. Příštím rokem by mu bylo 90 let. Možná, že by už tak jako tak nebyl dnes mezi námi. Ale on nedostal šanci na život v dospělosti, na věnování se svému povolání, na lásku. Dětství mu skončilo v 11 letech. Pak přišla válka. Zemřel v den, který slavíme jako Den vítězství. Jak řekl jeden můj přítel: Tak málo chybělo a mohl se radovat z konce válečných útrap. Zemřít na samém konci války je tragédie na druhou.

 


komentářů: 6         



Komentáře (6)


Vložení nového komentáře
Jméno
E-mail  (není povinné)
Web  (není povinné)
Název  (není povinné)
Komentář 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Axina
6
Axina * Web 05.06.2017, 11:24:11
[4] Hledala jsem chvilku na netu, nebyla jsem si úplně jistá: České vysoké školy byly zavřeny 17.11.1939. Původně údajně dočasně na 3 roky.

Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich se o problému českých universit vyjádřil ve svém projevu k vedoucím německým činitelům 4. února 1942 na Pražském hradě takto:
"Dalším problémem, a to nejdůležitějším, je školská otázka, otázka českých škol a za druhé otázka české mládeže. Obě budou jistě vyřešeny společně. Zvlášť podstatné je to, že česká universita se sem už nevrátí. Dovedu si představit pražskou universitu, ale ne českou. Nevím, proč by muselo být studium medicíny nebo matematiky vysloveně české."

Ve své situační zprávě z Prahy do Berlína z 18. května 1942 Heydrich napsal:
"Česká universita zůstane bez velkých obtíží zavřena zatím až do skončení války. Opětnému otevření se pak dá celkem snadno zabránit."

Všechno nakonec dopadlo jinak. Heydricha se podařilo násilně zlikvidovat. České vysoké školy byly k 1. červnu 1945 opět otevřeny.

Nic by bývalo nebránilo tomu, aby můj strýc Jaroslav se stal VŠ studentem.

Poznámka: Tvůj v pátek publikovaný neobvyklý článek "U Heydrichů v koupelně" skvěle vystihuje pocity, které má citlivý člověk, který sice osobně neprožil druhou světovou válku, ale kterého se její důsledky - ať už chce nebo ne - dotýkají.

Axina
5
Axina * Web 05.06.2017, 10:44:24
[3] Určitě měl i své sny... Občas mne napadá, že mohl být i nešťastně zamilovaný, když napsal tak smutné verše.

4
Čerf (neregistrovaný) * Web 05.06.2017, 08:29:48
Moc zajímavá a smutná historie. Míjím na svých cestách Prahou desky a pomníčky připomínající padlé z květnového povstání a vždycky mě napadá, co by asi před tím kterým člověkem všechno bylo.

3
sugr (neregistrovaný) * Web 14.05.2017, 21:08:36
Maloval, měl rád hudbu, skládal básně..., to byl fajn člověk, romantik... Mrkající

Axina
2
Axina 08.05.2017, 17:47:55
Ve vypjatých chvílích historie asi běžní lidé neuvažují nad tím, zda jsou předmětem manipulace nebo ne. Jednají tak, jak jim velí srdce, smysl pro spravedlnost, čest. Lidé na barikádách určitě cítili povinnost nějak přispět ke konci nenáviděné nacistické okupace.
Zažila jsem to něco podobného v době sametové revoluce. Angažovala jsem se v OF. Vystřízlivěla jsem až během několika týdnů. A pochopila (snad) o co ve skutečnosti šlo až v horizontu několika let.

1
Miloš (neregistrovaný) 07.05.2017, 23:55:22
Je to velká tragédie přijít o život v nedospělém věku.
A kdo ví, zda vůbec Pražské povstání pár dnů před koncem války mělo nějaký smysl, zda nešlo jen o politiky zorganizovanou akci, která měla vylepšit dojem z toho, že Češi na rozdíl od řady jiných národů se nechali takřka bez boje obsadit.

«     1     »