Axina

Stanislav Lem (1921-2006) byl polský lékař a spisovatel, světoznámý autor sci-fi. "Příběhy pilota Pirxe" je jeho povídková kniha, soubor devíti vědeckofantastických povídek, které spojuje literární postava astronavigátora a pilota kosmických raket Pirxe. Kniha byla vydána v originále v roce 1968. Česky vyšla poprvé v nakladatelství Odeon v roce 1978. Překlad: Oldřich Rafaj, Jaroslav Simonides a Lenka Stachová.

Axina

Albatros

Příběh banální pracovní cesty turistickou kosmickou lodí Titán společnosti Transgalaktik se změní v dramatické líčení záchrany posádky z havarované rakety jménem Albatros a následně i z rakety Drak, která Albatrosu letěla na pomoc.

Povídka Albatros je zajímavá tím, že Pirx je v ní hlavně vypravěčem. Není činným prvkem příběhu, jen při cestě luxusní kosmickou lodí Titán sleduje průběh pokusu o záchranu havarované lodi Albatros. Pirx, zpočátku pouhý pasažér, kterého na jeho nové působiště převážejí nejrychlejším spojem za režijní cenu, se díky své kvalifikaci dostane na velitelský můstek Titánu v okamžiku, kdy se tato loď připojuje k záchranné akci. Spolu s ním můžeme sledovat profesní poctivost posádky Titána, zoufalý boj Albatrosu o přežití i marný a tragický pokus posádky rakety Drak pomoci nešťastné lodi. Pirx je nezainteresovaným divákem, který právě díky své nečinnosti vnímá kontrast mezi všemi těmito profesionály (kteří vědí, že něco podobného se jim může kdykoliv stát a že jejich život může záviset na rychlosti a odvaze druhých) a dočasnými obyvateli luxusních palub Titánu.

Ukázka 1:

Oběd se skládal ze šesti chodů, nepočítajíc předkrmy. Vozíčky s vínem nehlučně klouzaly po skleněných drážkách. Vysoko nad každým stolkem zářil bodový reflektor. Při želví polévce bylo světlo citrónově žluté. Při rybě téměř bílé s namodralým odstínem. Kuřata zalila barva růžová, lomená hedvábnou šedí. Při černé kávě se naštěstí neudělalo černo, Pirxe už se zmocnily nejčernější obavy. Ten oběd ho unavil. Slíbil si, že odedneška bude obědvat v automatu na dolní palubě. Na jeho vkus bylo té elegance trochu moc. Po celou dobu musel myslit na to, co s lokty. A navíc ty toalety! Sál byl uprostřed nejméně o půl podlaží hlubší než na obvodu. Vypadal jako gigantický talíř ze zlata a slonoviny, obložený těmi nejbarvitějšími sendviči světa. Za jeho zády šustily tuhé, poloprůhledné šaty. Bavili se tam znamenitě. Hudba hrála. Míhali se číšníci, opravdoví číšníci. Každý z nich vypadal jako dirigent filharmonie. Transgalaktik zaručuje: žádné obsluhující automaty - intimita - diskrétnost - teplý lidský zájem - všechen personál živý. Vesměs umělci ve svém oboru.

Pirx srkal černou kávu, pokuřoval cigarety a pokoušel se najít v sále nějaké místečko, kam by se mohl dívat. Klidné místečko, ideální pro odpočinek. Sousedka se mu líbila. V jejím dekoltu se černal plochý drsný kámen. Žádný chrysopras, žádný chalcedon. Nic pozemského, jistě něco z Marsu. Musel stát celé jmění, vypadal jako úlomek dlažebního kamene. Ženy by neměly mít tolik peněz.

Ukázka 2:

Přišel první navigátor. Pohyboval se s viditelnou námahou. Usedl na svou židli. Někdo mu podal kabel s mikrofonem. V ruce měl poslední pomačkaný radiogram Albatrosu. Uhladil jej a dlouhou dobu se na něj díval.

"Titán Aresterra volá Albatros čtyři," promluvil konečně. "Budeme u vás za padesát minut stop nadletíme si kursem 84 celých 15 stop 81 celých 2 stop opusťte raketu stop opusťte raketu stop najdeme vás stop najdeme vás stop najdeme vás jistě stop vytrvejte konec." Muž v rozepnuté blůze uniformy, který vystřídal mladšího radistu, najednou vyskočil a pohlédl na velitele, který k němu přistoupil. Radista sňal z hlavy sluchátka. Velitel si je nasadil a zároveň muž vylaďoval dýchavičně chroptící reproduktor. Vtom všichni strnuli. V kabině stáli lidé, kteří již roky létali, ale to neslyšel ještě žádný z nich. Ten, jehož hlas se jakoby přes stěnu plamenů dral z reproduktoru, smíšený s táhlým hukotem, volal:

"Albatros... všechny... roztok... pilotní kabi... teplota... nemůžeme ... osádka do konce... sbohem... vedení..." Hlas umlkl, bylo slyšet jen hukot. Reproduktor zachrčel.

Bylo těžké udržet se vestoje, ale všichni dál stáli shrbeni, opírajíce se o kovové stěny.

"Balistický osm volá Lunu hlavní," ozval se pevný hlas, "letím k Albatrosu čtyři otevřete mi dráhu přes sektor 67 jedu na plný tah stop neschopen provést úhybný manévr poslech." Několik sekund ticha.

"Luna hlavní volá všechny v sektorech 66, 67, 68, 46, 47, 48 a 96 stop Prohlašuji tyto sektory za uzavřené stop Všechny rakety jež neletí na plný tah k Albatrosu čtyři okamžitě zastaví a přepnou reaktory na volnoběh a rozsvítí obrysová světla stop Pozor Drak dva! Pozor Titán Aresterra! Pozor Balistický osm! Pozor Kobold sedm nula dva! Pozor! Volá vás Luna hlavní stop Otvírám volnou dráhu k Albatrosu čtyři stop Veškerý provoz v sektorech ležících na přímé spojnici s bodem SOS bude přerušen stop Brzdit začněte miliparsek před bodem SOS dbejte abyste vypnuli brzdy v optickém dosahu Albatrosu posádka mohla již opustit palubu Zdar Zdar Konec"

Teď se ozval morseovkou Drak dva. Pirx se zaposlouchal do pípání značek.

"Drak dva Aresterra volá všechny spěchající na pomoc Albatrosu čtyři stop Pronikl jsem do sektoru Albatrosu za osmnáct minut budu u něho stop Mám přehřátý reaktor chlazení poškozeno stop Po záchranné akci budu potřebovat lékařskou pomoc stop Začínám brzdit na plný zpětný tah konec."

"Blázen," prohodil kdosi, a tu všichni ti, kdo doposud stáli jako sochy, podívali se na toho, kdo to řekl. Ozvalo se krátké, hněvivé zamručení.

"Drak dva tam bude první," poznamenal Mindell a pohlédl na velitele.

"Sám bude potřebovat pomoc. Za čtyřicet minut..." Odmlčel se. Reproduktor chrčel a chroptěl; najednou bylo praskání přerušeno hlasem:

"Drak dva Aresterra volá všechny spěchající na pomoc Albatrosu čtyři stop Jsem na optický dosah Albatrosu stop Albatros se pohybuje přibližně po elipse T 345 stop Záď rudě žhne obrysová světla nesvítí stop Albatros neodpovídá na volání stop Zastavuji a začínám záchrannou akci konec."

Ve vedlejší místnosti se rozezvučely bzučáky. Mindell a ještě jeden muž odešli. Pirx měl všechny svaly jako ze dřeva. Tolik si přál být při tom! Mindell se vrátil. "Co se děje?" zeptal se velitel.

"Cestující chtějí vědět, když už budou moci tančit", odpověděl Mindell.

Terminus

Pirx dostane na krk rozpadající se starou nákladní raketu Modrá hvězda. Cestu komplikuje nejen celkový špatný technický stav lodi, ale i pochybná posádka. Pirx až v průběhu letu zjistí, že jde vlastně o kosmickou loď Koriolánus s pohnutou historií. Loď Koriolánus se před 19 lety v meteorickém dešti stala kosmickou rakví a společnost Transgalaktik ji po opravě nechala přejmenovat, aby neměla problémy s najímáním posádky. Majetek musí vydělávat. Pirx má co dělat, aby loď i posádku udržel v provozuschopném stavu.

Na lodi zůstal i starý opravárenský robot Terminus. Terminus poctivě lepí plomby na prosakující reaktor a přitom nevědomky vyklepává morseovkou poslední vzkazy tehdejší posádky uzavřené v různých částech poničené lodi a umírající nedostatkem vzduchu. Pirx se díky robotovi přes propast času stává svědkem oněch dramatických událostí.

Ukázka 1:

Terminus strnul s pozdviženými pažemi, bez hnutí, vznášeje se proti svému pololidskému stínu. Jeho čtvercová hlava se pohybovala nalevo a napravo. Zkoumal další spoj. Sehnul se, nabral cement rukou sevřenou do tvaru zednické lžíce. Rozmáchl se. Udeřil. Ruce se dostávaly do rytmu. Trubka se rozechvěla pod nárazy:

"n-e-o-d-p-o-v-i-d-a   n-e-o-d-p-o-v-i-d-a   n-e-o-d-p-o-v-i-d-a"

Pirx přehodil nohu přes zábradlí a sklouzl dolů.

"Termine!" vykřikl, dříve než se dotkl nohama podlahy.

"Sly-ším," odpověděl okamžitě automat. Jeho levé oko se obrátilo na člověka; druhé dále sledovalo ruce, které omítaly trubku cementem a vyťukávaly:

"p-r-a-t-t-e   o-z-v-i   s-e   p-r-a-t-t-e   p-o-s-l-e-c-h"

"Termine! Co to děláš?" vykřikl Pirx.

"Únik. Čtyři setiny rentgenu za hodinu. Plombuji," odpověděl automat dutým basem, zatímco jeho ruce vyťukávaly:

"t-a-d-y   w-a-y-n-e   m-o-m-s-s-e-n-e   o-z-v-i   s-e   m-o-m-s-s-e-n-e"

"Termine!" vykřikl Pirx ještě jednou. Hned se díval na kovovou tvář, šilhající po něm levým okem, hned na rychlý pohyb železných rukavic.

"Sly-ším," odpověděl automat stejně monotónně.

"Co to... vysíláš morseovku?!"

"Plom-buji únik," odpověděl hluboký hlas.

"s-i-m-o-n   v-o-l-a   w-a-y-n-a   a   p-o-t-t-e-r-a   p-r-a-t-t   m-a   n-u-l-u   m-o-m-s-s-e-n   n-e-o-d-p-o-v-i-d-a" řinčelo železo pod Terminovými svištícími rukavicemi. Těžké cementové těsto se rozpláclo, stékalo, rukavice je vyhazovaly vzhůru, upevňovaly, přitiskovaly k oblému povrchu. Na vteřinku se zastavily nad hlavou, pak se automat sklonil, nabral novou porci kovového cementu a vyřinula se lavina prudkých úderů:

"m-o-m-s-s-e-n-e   m-o-m-s-s-e-n-e   m-o-m-s-s-e-n-e   o-z-v-i   s-e   m-o-m-s-s-e-n-e   m-o-m-s-s-e-n-e   m-o-m-s-s-e-n-e   m-o-m-s-s-e-n-e   m-o-m-s-s-e-n-e"

Rytmus se zrychlil, jako by zešílel, celé potrubí se třáslo a sténalo pod krupobitím ran, znělo to jako neumlkající křik.

"Termine!! Nech toho!!" Pirx se vrhl kupředu a popadl zápěstí automatu, které mu vyklouzlo z ruky, protože bylo vlhké od oleje. Terminus zůstal stát tichý, vzpřímený. Za betonovou stěnou bylo slyšet táhlé vytí čerpadel. Pirx měl přímo proti sobě trup politý olejem, stékajícím po sloupovitých nohách; ustoupil.

"Termine..." řekl slabě. "Co to..."

Nedokončil, Železné rukavice se srazily s hromovým rachotem. Třely se o sebe a seškrabávaly zbytky přischlého cementu, které místo aby spadly, zavířily ve vzduchu a rozptýlily se jako kotouč dýmu.

"Cos to... dělal?" řekl Pirx.

"Plom-buji únik. Čtyři setiny rentgenu za hodinu. Smím plombovat dál?"

"Vysílal jsi morseovku. Cos to vysílal?"

"Morseovku," opakoval automat přesně týmž tónem a dodal: "Nerozumím. Smím plombovat dál?"

"Smíš..." zabručel Pirx. Díval se na velké, pomalu se natahující ruce. "Ano, smíš..."

Čekal. Terminus už ho neviděl. Levou rukou nabral cement a bleskovým pohybem ho mrštil. Přidržel, rozmazal, uhladil: tři údery. Ted pravá ruka přispěchala k levé a trubka zabubnovala:

"p-r-a-t-t   l-e-z-i   v   s-e-s-t-e-m"

"m-o-m-s-s-e-n-e"

"o-z-v-i   s-e   m-o-m-s-s-e-n-e"

"Kde je Pratt!?" vykřikl Pirx pronikavě. Terminus, jehož ruce se ve světle měnily v blýskavé stuhy, odpověděl okamžitě:

"Nevím."

Ukázka 2:

Nevěděl, jak se octl venku na chodbě. Ventilátory šuměly. Plaval vpřed proti chladnému, suchému větru, který vanul z horních palub. Přes jeho tvář se přesouvaly kruhy světla vrhaného lampami.

Dveře do kajuty byly pootevřené. Na psacím stole hořela lampa; ploché stíny světla dosahovaly zpod stínítka ke stěnám; strop byl temný.

Kdo to byl? Kdo ho to volal? Simon, Wayne? Ale oni neexistovali. Byli devatenáct let mrtví!

Kdo to tedy byl? Terminus? Ale ten přece jen utěsňoval potrubí. Pirx dobře věděl, co by od Termina uslyšel při pokusu o výslech: povídačky o rentgenech, úniku a plombách. Terminus nemá ani tušení, že zvuky jeho práce se skládají v strašidelný rytmus.

Jedna věc je jistá: tento zápis - je-li to zápis - není mrtvý. Kýmkoliv jsou tito lidé - tyto hlasy, tyto údery - je možné s nimi mluvit. Má-li člověk k tomu odvahu.

Pirx se odstrčil od stropu a vrávoravě připlul k protější stěně. K čertu s tím! Chtělo se mu chodit, chodit prudkými kroky, mít váhu, udeřit celou silou pěsti do stolu! Tento stav, zdánlivě tak pohodlný, kdy se věci i vlastní tělo měnily v nehmotné stíny, byl jako noční můra. Vše, čehokoliv se dotkl, ustupovalo, odplouvalo. Neurčité, nezakotvené, stávalo se bublinou prázdnoty, šálením, snem...

Snem?

Moment! Když se mi o někom zdá a já mu položím otázku, neznám odpověď dříve, než padne z jeho rtů. Ale ten člověk ze snu přece neexistuje mimo můj mozek a je pouze jeho částí, přechodně vyčleněnou. Každý se tak rozdvojuje téměř každý den, či spíš každou noc, kdy dává vznikat chvilkovým, pro potřeby jedné snové vidiny tvořeným pseudoosobnostem. Mohou to být bytosti vymyšlené - nebo vzaté ze skutečnosti. Nezdá se nám snad o zemřelých? Nerozmlouváme snad s nimi?

Zemřelí.

Že by Terminus...

Při svém polovědomém bloudění po kajutě, když plynul od jedné stěny k druhé, odrážeje se od tvrdých ploch, dospěl ke dveřím a chytil se jich. Viděl temný výřez chodby i s pruhem světla, který padal do té tmy.

Vrátit se tam?

Vrátit se tam - a zeptat se?

Je to nějaký fyzikální úkaz. Něco komplikovanějšího než obyčejný záznam. Terminus konec konců není uzpůsobený pro zápis zvuku. Nepochopitelným způsobem v něm však vznikl záznam nadaný jistou samostatností a proměnlivostí, jemuž - přestože to zní podivně - je možno klást otázky a dovědět se - všechno. Poznat osudy Simona, Nolana, Pottera, Wayna, poznat i důvod toho nepochopitelného, děsivého mlčení velitele Momssena.

Lze si představit nějaké jiné vysvětlení?

Asi ne.

Byl si tím jist, přesto se však nehýbal z místa, jako by na něco čekal.

Koneckonců není na tom nic než cirkulace proudů v železné plechovce. Nikdo živý, žádná bytost, která skonává v tmách ztroskotané rakety. Určitě nic!

Vyťukávat otázky před skleněnýma očima Termina? Jenomže oni, místo aby souvisle vyprávěli svůj příběh, začnou na něho křičet, volat o kyslík, o pomoc! Co odpovědět? Že neexistují? Že jsou jen pseudoosobnostmi, izolovanými ostrůvky elektronického mozku, jeho fantazírováním, jeho škytavkou? Že jejich strach je pouhou náhražkou strachu a že jejich agónie, opakující se každou noc, znamená tolik jako obehraná deska? Nezapomněl ještě na divný průběh bušení, jaký vyvolal svou otázkou, na ten křik, kterým ho přivítali plni úžasu a neočekávaně vzbuzené naděje, to bez konce opakované, neodbytné, uspěchané doprošování: "Ozvi se! Kdo volá? Ozvi se!!"

Měl ještě v uších, cítil ve špičkách prstů zoufalství i zuřivost toho bušení.

Neexistovali? Kdo ho tedy volal, kdo žádal o pomoc? A co z toho, kdyby specialisté řekli, že za tím voláním není nic než cirkulace nábojů a záchvěvy plechů probuzených rezonancí? Usedl k psacímu stolu. Vytáhl zásuvku. Vztekle přimáčkl šelestivě se zvedající papír. Našel formulář, který potřeboval. Rozložil ho před sebou a pečlivě vyhladil, aby nepoletoval v nárazech dechu. Postupně vyplňoval předtištěné rubriky.

MODEL: AST - Pm - 105/0044

TYP: univerzální údržbářský

JMÉNO: Terminus

DRUH POŠKOZENÍ: rozpad funkce

NÁVRH... Zaváhal. Přiložil pero na papír a zase je zvedl. Přemýšlel o nevinnosti strojů, kterým člověk propůjčil schopnost myslet, a tím z nich učinil spoluúčastníky svých šíleností. O tom, že mýtus o Golemovi, o stroji, který se vzbouřil a postavil proti člověku, je lež vymyšlená proto, aby ti, kdo nesou odpovědnost za všecko, mohli ji ze sebe svrhnout.

NÁVRH: dát do šrotu

A s kamennou tváří se podepsal na dolním okraji formuláře:

Pirx, první navigátor.

Lov

Firma nedodala zboží a tak má pilot Pirx třídenní volno na Měsíci. Meteorit z roje Leonid, který dopadl na měsíční povrch, způsobil poškození speciálního důlního robota - Setaura. Těžební laser je nejenom nástroj, ale také zbraň. Setaur začne být agresivní a lidem nebezpečný. To je námět povídky Lov, v níž se Pirx účastní honby na zešílevšího Setaura. Ukáže se však, že Setaur je chytřejší, než se honci domnívají a má také i jiné vlastnosti, než které mu byly naprogramovány.

Ukázka 1:

Úspěch "Operace Setaur" záležel určitě ve značné míře na tom, jestli "povstalec" nedostane chuť ničit mřížované antény, kterých bylo v poušti pětačtyřicet (v poušti oddělující Lunu - město s kosmodromem - od území základny). Předpokládalo se ovšem, že automat se bude dál toulat v této krajině. Měl přece úplnou svobodu pohybu, nepotřeboval palivo ani kyslík, ani spánek nebo odpočinek, byl tak soběstačný, že nejeden z inženýrů si teprve nyní uvědomil, jak dokonalý stroj vytvořili vlastníma rukama a že jeho další kroky nikdo neumí předvídat. Je jasné, že ještě za svítání probíhaly svízelné přímé rozhovory na trase Měsíc-Země mezi vedením akce a štábem projektantů Setaura od firmy Cybertronics. Nedozvěděli se však od nich nic, co by už dříve neřekl malý doktor Mc Cork. Pouze laikové se ještě pokoušeli přemluvit specialisty, aby pomocí jakéhosi velkého počítače předpověděli taktiku automatu. Cožpak je inteligentní? Ale ano, je, byť i po svém! Ta nepotřebná a v této chvíli dokonce velmi škodlivá "moudrost" stroje dopalovala mnoho účastníků akce - nemohli pochopit, proč k čertu stroj, který byl určen především k důlním pracím, obdařili inženýři takovou svobodou a soběstačností? Mc Cork jim klidně vysvětloval, že "intelektronická předimenzovanost" je v současné fázi technického rozvoje tím, čím přemíra moci, jíž zpravidla disponují všechny stroje a konvenční motory; je to havarijní rezerva, zvyšující bezpečnost a jistotu činnosti, protože není možné předvídat všecky situace, v nichž se energový nebo informující stroj ocitne. O tom, čeho je Setaur schopen navíc, nikdo neměl sebemenší ponětí. Odborníci, mimo jiné i ti ze Země, sice telegraficky sdělovali své názory, ale potíž byla v tom, že se diametrálně lišily. Jedni připouštěli, že Setaur bude chtít zničit objekty "umělého" původu, jako jsou přenosové stožáry anebo stožáry vysokého napětí, jiní naopak, že svou energii použije k bezhlavému vyzařování na vše, co se mu postaví do cesty, ať to bude měsíční skála nebo transportér s lidmi. První se přikláněli ke koncepci okamžitého útoku, aby byl rychle zničen, druzí radili vyčkávací taktiku. Zajedno byli pouze v tom, že je nezbytně nutné sledovat jeho pohyb.

Ukázka 2:

Vtom se na samém okraji útesu objevily dvě jakoby lidské, jenže do kovových rukavic navlečené ruce a ihned za nimi, tak rychle, že ani nestačil ustoupit, se vynořil Setaur. Neoddělovalo je víc než deset metrů. Namísto hlavy spatřil Pirx masivní vypuklinu mezi mohutnými rameny, v níž se nehybně třpytila skla optických otvorů jako dvě černé, široce rozestouplé oči, spolu s prostředním, třetím, strašlivým, v tomto okamžiku uzavřeným záklopkou laserového chrliče. Sám měl sice laser v ruce, ale reakce stroje byly nesrovnatelně rychlejší než jeho, dokonce se vůbec nepokoušel skrýt, prostě ztuhl v plném slunci na pokrčených nohou, tak jak jej, když se zvedal ze země, zastihl náhle Setaur. Dívali se na sebe - socha člověka a socha stroje, oba oblečeni do kovu. Vtom strašlivý záblesk roztrhl před Pirxem všechen prostor a Pirx, sražen úderem žáru, se zřítil dozadu. Když padal, neztratil vědomí, v onom zlomku vteřiny cítil pouze údiv, protože by mohl odpřisáhnout, že ho nesrazil Setaur, vždyť přece do posledního okamžiku viděl jeho temné a slepé laserové oko. Upadl naznak, protože výstřel šel stranou - ale určitě mířili na něho, nestvůrný záblesk se ihned opakoval a odloupl část kamenného jehlanu, který jej předtím chránil; rozstříkl se v kapkách tekutého minerálu, který se v letu měnil v oslepující pavučinu. Ale teď jej zachránilo to, že mířili na výšku postavy, zatímco on ležel. Byl to první stroj, odkud na něho pálili laserem. Převrátil se na bok a vtom spatřil Setaurova záda, stál nehybný, jako odlitý z bronzu. Dvakrát od něj vyšlehlo bílé světlo. I z té vzdálenosti bylo vidět, jak z předního transportéru ulítl celý pás zároveň s koly a hlavním převodem; zdvihlo se tam takové mračno prachu a zářících plynů, že další transportér byl oslepen a nemohl už střílet. Dvouapůlmetrový obr pomalu pohlédl na ležícího člověka, který dosud tiskl svou zbraň, odvrátil se a lehce pokrčil nohy, aby skočil nazpět, odkud přišel. Ale Pirx nepohodlně, ze strany na něho vystřelil - chtěl mu jenom podseknout nohy, jenže když mačkal spoušť, pohnul se mu loket - a plamenný nůž rozpůlil obra odshora až dolů, takže se jako masa planoucího železa zřítil na dno rozvalin.

Posádka zničeného transportéru se zachránila celá - dokonce bez popálenin - a Pirx se dozvěděl, ovšem mnohem později, že stříleli na něho, protože Setaura, temného na tmavém pozadí skalního útesu, vůbec nepostřehli. Nezkušený střelec nevěnoval pozornost ani tomu, že silueta, kterou si bere na mušku, má světlou barvu aluminiového skafandru. Pirx byl skoro přesvědčen, že další výstřel by už nepřežil. Zachránil jej Setaur - ale copak si to uvědomil? V myšlenkách se mnohokrát vracel k oněm posledním vteřinám a vždy se ujišťoval v přesvědčení, že Setaur stál na místě, z něhož mohl poznat, kdo je skutečný cíl vzdálené palby. Mělo to snad znamenat, že jej chtěl zachránit? Na to nikdy neuměl odpovědět. Intelektronikové považovali vše za "sběh okolností" - žádný nedokázal vysvětlit to bezdůvodné tvrzení. S ničím podobným se dosud nesetkali, odborná literatura nezaznamenala takové případy. Všichni uznali, že Pirx se choval tak, jak musel, ale jemu to nestačilo. Na dlouhé roky mu zůstal v paměti obraz chvil, v nichž se setkal se smrtí a zůstal bez pohromy - aby nikdy nepoznal celou pravdu - a hořké bylo vědomí, že tak úskočným, téměř ničemným způsobem zabil ranou zezadu svého zachránce.

Zdroje:

Stanislav Lem: Příběhy pilota Pirxe

Wikipedie

archiv internetového deníku neviditelnypes.cz

26.02.2018, 09:00:00   Publikoval Axinakomentářů: 11