Jak jsem maturovala z fyziky

rubrika: 5. Zážitky


Nabízím povídání o jedné maturitě. Samozřejmě o té svojí (a to ještě jen o té její části, týkající se fyziky). Proběhla v roce 1976 na Akademickém gymnasiu Štěpánská v Praze.

 

Axina


Akademické gymnasium ve Štěpánské ulici v Praze bylo a je prestižním gymnasiem. Bylo založeno již roku 1556. Mezi žáky, profesory a ředitele školy patřily osobnosti jako Josef Jungmann, Václav Kliment Klicpera, Josef Kajetán Tyl, Bedřich Smetana, Josef Václav Frič, Vítězslav Hálek, Miroslav Tyrš, Jan Neruda, František Xaver Šalda, Karel Čapek, Jaroslav Heyrovský a mnoho dalších. V době, kdy jsem ho navštěvovala já, se vyznačovalo dvěma pozoruhodnostmi. Nabízelo vzdělání v novém a perspektivním oboru Programování a obsluha samočinných počítacích strojů. Současně bylo velkorysým útočištěm mimořádně schopných pedagogů, kteří se jaksi názorově rozcházeli s oficiální nomenklaturou. K takovým patřil i pan profesor Robert Kohoutek, vyučující fyziku.

 

Pan profesor Robert Kohoutek byl skutečně svérázný. Podsaditý muž kolem padesátky, menší postavy, s tmavými, velmi krátce zastřiženými vlasy a s velkýma pozornýma tmavýma očima. Rázné vystupování vojáka. Však také na školu přišel z vojenského učiliště. Nevzpomínám si, že by se kdy uvolněně usmál. Leda tak potutelně, svým výchovným manýrům. Před jeho hodinou se studentkám dělalo fyzicky nevolno a největší vtipálci z řad studentů seděli v lavicích tiše jako myši a opakovali si probranou látku.

 

Po vstupu pedagoga do učebny zavládlo vždy hrobové ticho. Profesor Kohoutek nás nechal stát asi trojnásobně dlouho, než bylo běžným zvykem a pátravě si prohlížel své příští oběti. V této situaci bylo nanejvýš záhodno stát se velice nenápadným. Stačilo slovo, gesto, neobvyklý oděv nebo obuv a student letěl k tabuli. Pan profesor se zapsal do třídní knihy a pak se jal procházet učebnou. Všichni museli mít na stolku perfektně srovnané pomůcky: Učebnici, čtverečkovaný sešit A4, matematicko-fyzikální tabulky, pravítko, kružítko, pero či propisovačku a ostře ořezanou tužku tvrdosti F. Běda tomu, komu něco z toho chybělo! Speciálně absence matematicko-fyzikálních tabulek, které jsme potřebovali jen výjimečně, doháněla prof. Kohoutka k zuřivosti. Následovala kontrola tabule. Ta musela být kvalitně umytá, bez jediné šmouhy a suchá. Pod ní musely být připraveny křídy bílé a „křídy v barvě duhy“. Pan profesor se vyžíval v barevných nákresech. Na každý týden byla určena dvojice studentů, která měla o náležitý stav tabule před hodinou fyziky pečovat. Nebylo vzácností pozorovat studenta, jak se před příchodem prof. Kohoutka zoufale snaží urychlit uschnutí několikrát za sebou pečlivě umyté tabule. Také křídy v barvě duhy pořizovala službu konající dvojice občas ze svého. To když neuspěla u školníka. Jeden rok měla jistá dvojice studentů péči o tabuli po dobu několika měsíců. Při poslední hodině fyziky v týdnu (kdy studenti doufali, že pomyslnou štafetu předají jiné dvojici) obvykle neobstáli a vyfasovali „pro velký úspěch“ službu i v dalším týdnu.

 

Zkoušení připomínalo lynč. Pan profesor kladl velmi pomalu a zřetelně otázky. Nebyly extrémně složité. Ovšem atmosféra byla tak napjatá, že i student, který byl připraven, obvykle zpanikařil a odešel s horší známkou, než bylo spravedlivé. Po zaznění školního zvonku nebylo radno projevit náznaky balení věcí, například zavřít učebnici. Dle mínění pana profesora byl zvuk zvonku pouze upozorněním pro pedagoga, že hodina končí. Hodina však opravdu končí, až když to pedagog uzná za vhodné. Ani po konci hodiny povinnosti studentů nekončily. Lavici bylo nutno opustit tak, aby židle byla ke stolku doražena a dotýkala se ho obloukovitě prohnutým opěradlem ve dvou bodech. Konec hodiny fyziky tedy vypadal většinou tak, že pan profesor zavelel „Židle na dva dorazy!“. Pak setrval na stupínku tak dlouho, dokud všichni studenti neopustili učebnu, zanechanou v bezvadném stavu.

 

Měla jsem ráda fyziku. Neměla jsem ráda pana profesora. Především jsem se ho bála. Z fyziky jsem měla vždy chvalitebnou. Několikrát jsem byla blízko jedničce na vysvědčení, ale stačilo v dlouhé sérii jedniček mít jednu trojku a dveře k jedničce na vysvědčení se tím nenávratně zavřely.

 

Nastal poslední rok studia. Bylo krátce po pololetí, když k nám pan profesor na začátku jedné hodiny pronesl zhruba tuto řeč: „Slyšel jsem, že někteří studenti vašeho ročníku mají tu nebetyčnou drzost a chtějí maturovat z fyziky. Slyšel jsem správně? Skutečně se někdo takový našel? Kdo chce maturovat z fyziky, vstane!“

 

Měla bych připomenout, že jsme byli třída orientovaná na rozšířený počet hodin matematiky. Byli mezi námi vítězové matematických a fyzikálních olympiád. Většina z nás chtěla pokračovat ve studiu na ČVUT. Věděli jsme, že v  případě, že si zvolíme jako volitelný maturitní předmět fyziku a dosáhneme maturity s vyznamenáním, nebudeme muset dělat přijímací zkoušky na vysokou školu. Povstalo nás tehdy asi 10. Pan profesor byl v šoku. Pak pravil něco v tom smyslu, že každý je strůjcem svého osudu a seznámil nás s tím, jaké má naše rozhodnutí následky: V nejbližších měsících vypracujeme každý samostatně celkem 50 otázek z fyziky, které pokrývají veškerou středoškolskou fyziku. Každá otázka bude zpracována na minimálně jednom zcela popsaném listu papíru formátu A4. Bude-li to vyžadovat její charakter, bude doprovázena perfektními nákresy a barevně vyvedenými schématy. Vypracované otázky mu vždy předložíme na začátku hodiny. Kdo tuto podmínku nesplní, nebude k maturitě z fyziky připuštěn.

 

Nevím, jak ostatní, ale od té doby jsem toho v nocích z pondělí na úterý a ze středy na čtvrtek moc nenaspala. Vypracovávala jsem maturitní otázky z fyziky. Pan profesor je vybíral, pročítal, občas nám papír s nějakou otázkou kvůli formálním nedostatkům roztrhal. Jednou i mně. Použila jsem totiž čtverečkovaný papír formátu A4 vzniklý ručním rozpůlením archu formátu A3 a okraj jsem pečlivě nezastřihla nůžkami! Nejhorší však bylo, že si pan profesor vypracované otázky ponechával v kabinetě. Předpokládám, že se kochal jejich vysokou obsahovou i formální úrovní. V té době existoval jen xerox, kopírky byly luxusní záležitostí, individuální výpočetní technika ještě vůbec neexistovala. Takže co zpracovaná otázka, to originál. My všichni budoucí maturanti z fyziky jsme je začali silně postrádat. Byl to ideální učební materiál. Před jednou vyučovací hodinou jsme se dohodli, že jménem všech požádám o to, aby nám byly otázky vraceny ke studiu. Začala hodina. Všichni  na pokyn usedli, pouze já zůstala stát a čekala na vyzvání, abych mohla  sdělit náš požadavek. Stalo se. Pan profesor se tvářil, že nevěří vlastnímu sluchu. Taková drzost! A pak udělal vzhledem ke svému mocenskému postavení poněkud laciný a nefér obrat: Je snad ještě někdo toho názoru, že by měl dostávat zpět papíry s vypracovanými maturitními otázkami? Nikdo? V pořádku. Takže dostávat je budu pouze já. A ať se těším na maturitu!

 

Od toho dne mi přestal pan profesor Kohoutek odpovídat na pozdrav. Já jsem dál vypracovávala nové otázky, ale také pilně opakovala učivo z vlastnoručně vytvořených podkladů. V pondělí 7.6.1976  jsem maturovala. Dojížděla jsem do Prahy a tak jsem ten den jela raději o autobus dřív. Kolem sedmé hodiny ranní (byl krásný letní den) jsem došla před bránu gymnasia. Z druhé strany došel ke dveřím téměř současně pan profesor Kohoutek. Pozdravila jsem a světe div se, obdržela jsem normální odpověď na pozdrav. Pouze s dodatkem „Tak nám to dnes začíná, že ….“ (oslovil mne příjmením). Jen jsem přikývla.

 

Odmaturovala jsem z matematiky, češtiny a ruštiny. Jedna jednička, dvě dvojky. Zbývalo složit zkoušku z fyziky, pokud možno ne hůře, než za jedna. Vytáhla jsem si své dvě otázky. V zásadě bylo jedno, které to budou. Uměla jsem plynně pohovořit na všech 50 fyzikálních témat. Však jsem si ve "svatém týdnu" opakovala především fyziku. Jeden spolužák z učebny odešel, jiný zaujal místo na „potítku“, já nastoupila před komisi. Předsedala jí docentka z katedry fyziky na FEL ČVUT. Profesor Kohoutek mne vyzval k odpovědím na otázky. Nezaváhala jsem ani chvilku a během několika minut jsem řekla všechno, co bylo třeba. Profesor Kohoutek se zálibně usmíval. A pak se rozhodl, že na maturitu z fyziky skutečně nikdy nezapomenu. Bral do ruky jednu učebnici fyziky za druhou, vždycky ji náhodně otevřel a vyslovil téma. Já začala hovořit k problematice. Po pár desítkách vteřin nahodil další téma. Já spolehlivě zarezonovala. Něco jako Mazánek ve filmech Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše. Myslím, že se pan profesor bavil a byl i trochu pyšný. Komise se bavila určitě. Jediný, kdo se nebavil, jsem byla já. Po cca 10 nekonečných minutách mě vysvobodila paní docentka s tím, že to už opravdu stačí.

 

Když jsem se vynořila ze zkušební místnosti, vrhnuli se ke mně ti, kteří měli zkoušku z fyziky ještě před sebou. Na dychtivé dotazy "Na co se tě ptali?" jsem k jejich zděšení pravdivě odpověděla, že úplně na všechno. Nastal pravý a nefalšovaný happyend: Z fyziky jsem maturovala za jedna a na FEL ČVUT jsem byla přijata bez zkoušek. Opojný pocit svobody netrval dlouho. Když jsme nastoupili (já a jeden můj spolužák z gymnasia) na svá první elektrická měření, podlomila se nám kolena. Naším asistentem na cvičeních v prvním ročníku byl pan prof. Robert Kohoutek z AG Štěpánská! Pomstili jsme se mu tím, že jsme v elaborátu zcela vážně zdokumentovali, že námi provedené měření je zatíženo stoprocentní chybou :-)

 


komentářů: 11         



Komentáře (11)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Web  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Evule
14 Maturita v r.1963
Evule * 12.11.2015, 23:12:57
V tomto roce ještě nikdo neblábolil nic o státních maturitách a podobných nesmyslech, školství mohlo dýchat ve velmi slušných podmínkách. Maturovala jsem na strojní průmyslovce se zaměřením na stavbu letadel v posledním ročníku, což i souviselo s těsnou blízkostí Letu Kunovice,kam většina z nás místních maturantů nakonec také zamířila.
Z maturity si pamatuji otázky ze všech předmětů. Např. u stavby strojů jsem vyfásla oblíbené téma naše ředitele ing. Kováře - ozubená kola, což jsem hned v úvodu mé odpovědi neopomenula zmínit (ředitel byl samozřejmě přítomen). Ze stavby letadel jsem si vylosovala tu nejlehčí otázku - rozdělení letadel. Náš vyučující z toho byl na mrtvicu (Vy a tak lehká otázka? To snad není pravda...). Zkrátím to. Maturita dopadla výborně včetně závěrečné práce (frézovací přípravek). Ale co nezapomenu, šla jsem domů s pár spolužáky, co měli stejnou cestu, prostě bosky, lodičky v ruce. Doma mě čekalo "občerstvení" na tehdejší dobu výstavní - jemně nakrájený uherák a taky nové hodinky, které mi pak sloužily hodně let. No vidíte, a v r.2013 to bylo už 50 let. Taky jsme se sešli až na malou výjimku všichni žijící (jak jsem to dobře zorganizovala !) a jediný žijící profesor, právě ten, co nás učil tu stavbu letadel. A ještě nám i na srazu zahrál na harmoniku. Náš milý třídní už zůstal jen ve vzpomínkách.

13 Axině
K.O. (neregistrovaný) 11.04.2014, 13:32:59
děkuji za přijetí a milé uvítání. A jsem poctěn tím, že zde publikujete ke mně osobní dopis a přání pana pedagoga.

To mě "naštěstí" nepotkalo, avšak myslímm, že pan profesor byl místy až velmi přísný, nicméně to tak bylo pro další vývoj mladých stromků správné a nutné. Mám o něm i další hlášky, vždy jsme věděli, že ho fascinují fyzikální vlastnosti dívčích srdcí na tomto gymplu. Dnes to beru jako plus s chápu to, že jeho kabinet k doučování látky byl ideální.
*
Tak tedy - Milá Jano, přeji Vám hodně dalších příjemných chvil při práci a ve zdraví se vzpomínkami na barevné křídy značky SI.
S úsměvem pro Vás K.O.
**
11042014


Axina
12
Axina * 08.04.2014, 17:36:43
Vážený a milý K.O., těší mne, že jsem potkala dalšího člověka, který znal pana prof. Kohoutka. Jak už jsem tu říkala rezymu, svět je malý. Potkávala jsem pana prof. Kohoutka ještě celý jeden rok na FEL ČVUT. Když jsem ukončila studia, poslala jsem mu pozvánku na promoci. Dodnes mám schovaný dopis, kterým mi odpověděl. Tehdy mi došlo (parafrázuji slavnou větičku z filmu Cesta do hlubin študákovy duše), že přísný pan profesor má nejen duši, ale také srdce... Usmívající se

Milá Jano,

blahopřeji Vám k dosaženému úspěchu a lituji, že nebudu tento týden v Praze.
Moc také děkuji za pěkné řádky, které mne velice potěšily.
Přeji Vám samé další úspěchy v životě, splnění všech i těch nejtajnějších přání.
Kdybyste někdy zavítala do míst Zeleného pruhu, navštivte mne, abych Vám mohl ještě jednou poblahopřát bez papíru, přímo ústy a ne takhle dálkově.
Těším se.

Kohoutek

11 bůh Boby Kohoutek
K.O. (neregistrovaný) 08.04.2014, 11:09:33
Axina
Ano, dobrá zpráva o dobrých a zajímavých lidech, co všechno se o tomto uznávaném člověku a profesoru ještě nedozvím. Nedozvíme... Usmívající se
Náhoda tomu chtěla, že jsem na tuhle páginu narazil a připadá mi to zde číst jako návrat z vesmíru, návrat z hvězd, i s tím popsaným příběhem a všemi možnými i nemožnými stíny jeho černého pláště.
Co říci po letech, co říci o člověku, který zde již delší čas není... Snad jen tolik, že se z obávaného examinátora nakonec přeci jen vyvinul jeden z nás. Také na nás pouštěl zkraje hrůzu a řádil kvůli barevným křídám a jednotkám SI. Ovšem my byli banda, která ho odrovnala už v prváku, v září na prvním hodině, na jeho zahřívací kolo děsu dostal zpět plnou dávku švejkoviny, aby věděl, že s kybernetama se moc chytat nebude. Na technický a téměř nezáludný dotaz o čtverečkovaném sešitu T465 mu totiž bylo sděleno, že téčko znamená sešit tečkovaný. Profesor Kohoutek se zakabonil a v duchu vyhlásil mimořádnou situaci, maximální opatření k nastolení pořádku a stability systému. Začal s námi úporně bojovat, velmi tvrdě, desetimimutovky se staly až do třeťáku fyzikální realitou. Jenže my mu se vším co tehdy v roce 1971 souviselo s edicí procesoru Intel 4004 a vývojem s tím souvisejícím zatápěli takovými dotazy v hodinách že už z toho byl sám občas tečkovaný. Úžasný
Do třeťáku, protože pak nás najednou potřeboval k vyproštění své lodi - kluzáku, který si stavěl v podzemí školy. Byl to \"fyzikální úkol\" pro maturanty v přípravě. Parametry jedině jednotkách SI a znění příkladu - Jak uchopit dřevěný předmět aerodynamického tvaru a ve spirálovité křivce s ním v holých rukách vystoupat po nakloněné rovině před budouvu školy, aniž by došlo k průniku hraničních ploch určeného koridoru do tělesa objektu a podstoupení uvažované zkoušky zkoumaného objektu za účelem zjištění jeho absolutní vodotěsnosti na velké řece v okrajové části Prahy. Česky řečeno vytáhnout loď, nerozbít a odvéz do přístavu v Radotíně. Jak sám majitel černého pláště při řešení úkolu viděl a seznal, takový výkon a fortel neočekával a neznal od nás ani při zkoušení, to ho dostalo. Lidsky roztál, jeho vrcholné dílo se na podvozku vezlo na řeku s jeho škodovkou. Naše ruce a hlavy nezklamaly, loď také ne, tak k nám tehdy profesor Kohoutek konečně sestoupil z výšin velení lidové armády na akademickou půdu - a choval se naprosto lidsky a přirozeně.
*
Po letech na srazech, kdy už zveme i profesory, je tohle a další historky vždy pan profesor Kohoutek bujaře řešenou částí večera. Jen mě a všechny další kluky a holky mrzí, že tohle vše už si s námi nezopakuje, ani ten vyhlášený tečkovaný sešit s podpisy naší třídy v úpravě jednotek SI. Nic není, jen vzpomínka na zajímavého a charizmatického člověka.
**
Jsem rád, že se zde o něm k vám mohu zmínit a děkuji za prostor.
Hezký den.
Úžasný K.O.

10
rezy (neregistrovaný) 17.07.2013, 07:34:24
díky Axino, to tykání přijímám,

Axina
9
Axina * 16.07.2013, 10:10:42
Je to možné, rezy, svět je malej. Nabízím tykání Usmívající se
Ty tuží rýsované rámečky mi připomněly další specialitku prof. Kohoutka. Písemku z fyziky ohlašoval zvýšeným hlasem v podobě zvolání: "Sedm, čtrnáct, dvacetjedna!" Od studentů se očekávalo, že uchopí linkovaný papír formátu A4 a hbitě narýsují tužkou s tuhou tvrdosti F svislé čáry ve vzdálenosti 7 a 14 cm od levého okraje. Rýsovat se muselo v reálném čase, ne snad mít takový papír připravený. Na první linku nahoře se napsalo vlevo datum, doprostřed řada, vpravo celé jméno. Řešily se příklady napsané na tabuli. Byli jsme rozděleni na řady A a B, aby se zamezilo případnému opisování. Do prvního sloupce patřil tužkou vyvedený nákres, do prostředního výpočet a závěr, do posledního použité vzorce.

6
rezy (neregistrovaný) 16.07.2013, 08:32:11
to jsme se Axino asi potkávali na chodbách, tedy jestli jsi dělala FEL. Já jsem o dva roky mladší (78 - 83) O možnosti bez příjímaček jsem nevěděl a ani by mi to nepomohlo. Maturoval jsem na průmyslovce a tam to bylo jednoduché - Čeština, Ruština a dva odborné předměty. Ty jsem sic v prváku nevyužil, ale dobře jsem je vytěžil ve třeťáku. Na průmyslovce jsme měli podobného profesora na strojní techonologii (i elektrikáři musí umět na soustruhu a frézce) a vděčně na něj vzpomínám. Měl tak trochu opačnou metodu jak týrat žáky, prostě je nezkoušel. Mě třeba za celý rok nevzal k tabuli. Jen tak mezi výkladem mě sem tam na něco vyvolal a zkoušel všechny ostatní, třeba i dvakrát třikrát, jen mě ne. Protože jsem předpokládal, že na každého jednou dojde, učil jsem se z hodiny na hodinu uplně všechno, předmět mě bavil, ale sežralo to děsně času. Nástup do hodiny měl podobný jako Kohoutek, sešity musely mít rámečky na každé stránce tuží.

Axina
5 černá slepice
Axina * 14.07.2013, 17:18:15
Lucifere, díky za uznání Usmívající se
Doplním svoje povídání: Během maturitního týdne maturantům z fyziky otrnulo. Na rozloučenou od nich dostal pan profesor živou černou slepici v kleci! Všichni jsme maturitu složili, prof. Kohoutek nikoho nenechal propadnout. Především proto, že jsme uměli. Nějak jsem zapomněla zdůraznit, že to byl dobrý pedagog. Naučil. Žili jsme ze SŠ znalostí fyziky téměř celý první semestr. Ovšem cena byla vysoká. Možná to myslel s námi dobře (přímo slyším slavnou větu "kazeň musi byt!" ze Švandrlíkových Černých baronů), ale podle současných měřítek nemělo jeho počínání daleko k šikaně. Duše -náctiletého člověka na prahu dospělosti je křehká a zranitelná. Neuměli jsme se tomu stresu, který vyvolával, postavit. Neřekla jsem všechny detaily, nejsou tak zábavné. Pan profesor už nežije. Pro své studenty se však stal nezapomenutelným. Z té dobré i horší stránky.

3
Lucifer (neregistrovaný) * 14.07.2013, 15:50:16
A povídání taky. Usmívající se

2
Lucifer (neregistrovaný) * 14.07.2013, 15:45:52
Ten kohoutek na obrázku je k nakousnutí. Úžasný

1
h (neregistrovaný) 14.07.2013, 11:44:51
nu, takže se Axina odkopala. Máme stejný osud. Nějaké ty vyhrané matematické olympiády, matfyz gympl, pak matfyz UK (ona FEL ČVUT). Obdobou pana Kohoutka mohl být třeba pan Hladík na Teoretickou mechaniku (pro neznalce - matematické modely světa, vlastně filosofie. Je zaznamenán případ, kdy byl student od zkoušky vyhozen desetkrát, pojedenácté dostal jedničku.
Fysika se ale dá učit na mnoho způsobů a ani jeden není ten pravý a jediný správný.
Já učil kdysi čistě dámskou třídu, 30 holek.
Nu, zvolil jsem ten systém, že budeme hodně zpívat, trojhlasně. Dále zahodíme veškeré učebnice. Nakoupíme pastelky, pastelly, štětce, barevné křídy. A hromady bílého papíru, tlusté sešity. Takže po zpívání bylo malé povídání, pak samé praktické věci, pokusy, práce, divení se, povídání o příčinách a souvislostech. Nakonec kreslení a malování a psaní elaborátů o vzniklé zkušenosti. Vzorce a počítání žádné.
Výsledkem byla vlastnoruční tlustá barevná encyklopedie u každé dámy a snad i nějaký vhled do věci.
Mimoto se naučily zpívat.

«     1     »