Kýla

rubrika: 5. Zážitky


Všechno jsem si způsobila svojí hloupostí. V neděli odpoledne jsme šli na delší procházku do lesa. Věděla jsem, že potom si asi půjdeme na chvíli sednout do restaurace. Takže jsem zvolila takové kompromisní řešení oblečení - světlé vycházkové kalhoty a tmavé tričko. Ty kalhoty mají pevný pásek a pořizovala jsem si je v době, kdy jsem měla o hezkých pár kilo míň. Chodit se v nich dá báječně, sedět ne.

 

Axina


Skutečně jsme skončili v docela příjemné čínské restauraci. Kdysi to bývala normální česká restaurace, teď si to pronajali Asiaté. Veliký výběr chutného jídla. Neudělala jsem žádnou dietní chybu. Snědla jsem polovinu večeře, druhou polovinu si nechala zabalit. Pila jsem kolu a nealko pivo. Krásně jsme si povídali. Vůbec jsem nevnímala, že mě pásek kalhot tísní. Mám malou pupeční kýlu. Pásek působil zrovna v místě, kde je. Zatlačil ji do neobvyklé polohy a tím to všechno začalo.

Když jsme vstali od stolu, věděla jsem, že je zle. Kolem pasu bolestivý červený otlačený pruh. Ještě jsem odvezla přítele domů a pak konečně dojela sama domů. Snad hodinu a půl jsem ležela skoro bez hnutí na zádech a doufala, že se všechno znormalizuje. Bohužel. Ta malá bulka kýly zaplula bůhví kam a začala dělat potíže. V noci jsem se co chvíli vzbouzela. Na dotek bolesti kolem celého pupíku. Na boku nešlo ležet. Ráno jsem se vzbudila kýchnutím. Bodavá bolest břicha mne přinutila rychle vstát.

Zavolala jsem své obvodní lékařce. Vzala to sestra. Mám prý jít rovnou na chirurgii. Začala jsem se ploužit po bytě a pakovat tašku do nemocnice. Samozřejmě jsem nic nejedla. Trochu jsem se napila minerálky. Osprchování a učesání byl taky zážitek ... Pak jsem ještě zalila květenu (mám kytky v každé místnosti) a zavolala příteli a do firmy, co je se mnou.

 

Opatrně jsem se nasoukala za volant Vločky a odjela na polikliniku. Na dveřích chirurgie bylo napsáno, že paní MUDr. S. je zastupována v době dovolené panem MUDr. K. Uvnitř bylo 9 lidí. Opatrně jsem si sedla a pak zaujala takovou pozici napůl sed, napůl leh, ve které to vůbec nebolelo. První půl hodinu se nic nedělo. Občas někdo strčil hlavu do čekárny, znechutil se (bylo nás tam víc než 10, někteří pacienti byly malé děti s doprovodem) a zase odešel. Pak se provoz ordinace rozjel průměrnou rychlostí 1 pacient za 10 minut. Musím přiznat, že mi bylo docela dobře, v klidu jsem neměla bolesti. Dokonce jsem si došla pro zpestření čekání přečíst, co je na dveřích ordinace napsáno. Kromě běžných informací o pracovní době tam byl text prohlášení poučeného pacienta, který budu muset uvnitř podepsat. A ještě jeden pozoruhodný text tam visel. Soukromé prohlášení pana doktora asi v tom smyslu, že chápe, že je nám čekání dlouhé a že trpíme. Ale on, že je především lékař. Ne administrativní síla a bohužel ani ne právník. Takže v těch dlouhých prostojích, kdy nevyšetřuje, se snaží dostát legislativním požadavkům na něj kladeným, protože jinak by se neuživil. Trochu ve mně představa lékaře-rebela začala vyvolávat pochybnosti, ale jeho věrnost profesi i smutná, generacemi prověřená taktika Čecha nepopudit vrchnost, mi byla sympatická.

Po 2.5 hodinách čekání jsem přišla na řadu. Byla jsem pozorně vyslechnuta a pečlivě vyšetřena pohmatem. Pak mne lékař ujistil, že akutní stav to není, ale že je potřeba mne vyšetřit podrobněji a on že nemá k dispozici nic, ani sono, ani laboratoř. Takže mi napíše doporučení na chirurgii do FN Motol. Vyvstala otázka, jak se tam dopravím. Navrhla jsem, že se tam odvezu sama. To kategoricky zavrhnul. Pokud prý nikoho nemám, kdo by mne tam zavezl, napíše mi sanitku. Obyčejnou, ne rychlou záchrannou. Bude tu prý tak za 2 hodiny. Slíbila jsem, že nebudu řídit, ani nepojedu MHD, ale někoho požádám o odvoz. Rozloučil se se mnou velmi přátelsky. Asi i proto, že mimochodem vyšlo najevo, že používá na PC informační systém vyvinutý firmou, u které pracuji. Sestřička mi podsunula k podpisu papír, že jsem byla poučena o svém zdravotním stavu a vybrala ode mne regulační poplatek 30 Kč. Na chodbě jsem si opatrně prohmatala břicho. Na dotek to bolelo.

 

Zavolala jsem lékaři, kterému pronajímám byt, který má auto a který často bývá doma. Byl v Jablonci. Pak jsem zavolala dávnému příteli Otovi (pán 70+ s chronickými zdravotními obtížemi, ale stále pracující jako ředitel malé SW a poradenské firmy). Byl na Praze 1. Nic moc jsem mu nemusela vysvětlovat. Od něj si nesu do života heslo, že když už zbývá jenom jeden člověk, který něco udělat může, tak že ten to udělat musí. Za 20 minut se prý propracuje k vozidlu, za dalších 20 minut mne může vyzvednout. Odjela jsem s Vločkou domů a jala se čekat na spásu.

 

FN Motol je rozsáhlé bludiště. Mezi pozoruhodnosti patří, že dospělí pacienti vchází vchodem „emergency“ (primárně určeným pro pohotovost). Prakticky není kde zaparkovat. Budovy jsou propojené, mají výtahy A, B, C, D a možná i Z. Několik pater pod zemí, několik pater nad zemí. A dvě různá přízemí! Tzv. P a –P. Ota díky svým několika závažným chorobám zná FN celkem obstojně. Zaparkovali jsme, ušli ve vedru asi jen 50 metrů (tašku s věcmi pro případ hospitalizace jsem optimisticky zanechala ve voze) a probojovali se do –P, do informací. Tam jsem zaplatila regulační poplatek 30 Kč a začala vyzvídat, kde je chirurgie pro dospělé. Blok A, 1. patro, tj. o 2 patra výš.

Na místě bylo několikrát označení PLASTICKÁ chirurgie. Ota odchytil kolemjdoucí sestřičku a tázal se, kde že je NORMÁLNÍ chirurgie. „Taky tady.“ zněla lakonická odpověď. Vystála jsem frontu na pohovor v kartotéce. Byla mi založena karta a byl mi položen závažný dotaz: „Máte svoji tužku, viďte? Protože já už žádnou nemám. Tady to pořád člověku mizí pod rukama!“ Ujistila jsem pracovnici, že propisku mám. „Tak, tady máte dotazník. Vyplňte ho a pak mi ho zase přineste.“ Šla jsem za roh do čekárny. Po obvodě místnosti sedělo na sedadlech asi 25-30 lidí. Část hleděla na pravý LCD panel s TV programem, část hleděla na levý LCD panel se stejným TV programem. Právě přišel kouzelník…

Dotazník o 4 stranách A4 se věnoval zejména problému, kdo smí být seznámen s mým zdravotním stavem a kdo ne. A do jaké míry. A kdo může za mne učinit rozhodnutí, když to můj zdravotní stav  nebude dovolovat. A kdo ne. A do jaké míry. Byla jsem celkem ráda, že jsme na VŠ měli výrokovou logiku. Došlo mi, že v případě, že bych stanovila jako důvěryhodnou více než jednu osobu, nastala by zajímavá situace v případě, že by má vůle vyjádřená v dotazníku došla uplatnění, ale ony osoby by měly na situaci rozdílný názor. V duchu jsem se omluvila příteli a jako tu důležitou důvěryhodnou osobu jsem uvedla Otu.

Půl hodiny se nic nedělo. Pár pacientů přibylo. Ota si šel koupit něco k jídlu. Já napůl seděla, napůl ležela na sedadle. Pak jsem se obrátila na sousedku: „Prosím vás, máte dojem, že už někoho za poslední půl hodinu volali? Nebo je pořád v ordinaci nějaký pacient?“ „Ne, nikdo tam není, ani doktor. Ještě operuje. To máte tak pokaždý.“ zněla zasvěcená odpověď. Vydržela jsem čekat celkem hodinu a čtvrt. Ota mlčky snášel svůj úděl. Pak jsem šla za paní do kartotéky se zeptat, jaká je naděje, že motolská chirurgie bude ještě dnes fungovat. A jestli by nebylo lepší, abych šla domů, protože mi pobyt tam vůbec neprospívá. Byl to geniální tah. Paní mi nejdřív nabídla, jestli si nechci lehnout na některý z pojízdných vozíků, které stály podél stěn chodby. S díky jsem odmítla. Pak na mne lišácky mrkla a šla do vzdálenější ordinace. Za chvíli se vrátila a sdělila mi: „Pan doktor tu není, ale paní doktorka ano. Po tom pacientovi, co ho tam má teď, vás vezme.“ Srdečně a několikrát jsem jí poděkovala.

 

Lékařka byla mladičká. Ale suverénní. Zatímco mne zpovídala (váha, výška, chronické nemoci, na co zemřeli rodiče apod.), vydala nějaký pokyn, kterému jsem na první pokus nerozuměla. Zvýšila hlas: „Říkala jsem - zatímco mi odpovídáte, tak se pokládejte. Boty si můžete nechat.“ Zdržela jsem se námitky, že radši bych dělala jedno po druhém. Svůj problém jsem jí líčila už ležíc na vyšetřovacím stole. Poslouchala mne na půl ucha a současně intenzívně komunikovala se dvěma nic nedělajícími zdravotními sestrami. Trochu víc se soustředila, když lokalizovala, kde mne to bolí a kde zas ne. Rozhodla se nechat mi změřit teplotu, tlak a tep, udělat mi rozbor krve, poslat mne na sono a osobně mi učinit rektální vyšetření. (To poslední je radost pro obě zúčastněné strany). Při oblékání jsem si radostně uvědomila, že kýla/bulka se zase šťastně objevila na svém místě a bolest mizí jako mávnutím kouzelného proutku!

 

Nebudu vás unavovat popisováním, jak jsme hledali a šťastně našli sono. Bylo v –P, na chodbě vedoucí ven z budovy. Během následujících více než 2 hodin jsme k východu já i Ota často toužebně pohlíželi. Sestra si vzala papír s doporučením, přelétla ho očima a sdělila mi: „Sono. Tak to máte smůlu. Škoda, že nejdete na RTG. Musíte se obrnit trpělivostí. Jste třetí.“ Už jsem v životě byla na horších pořadových místech. Ovšem být třetí na sonu ve FN Motol obnáší dvě a čtvrt hodiny čekání! Spolu se mnou čekali na sono mladý muž s batohem, krátící si čas luštěním křížovek a paní kolem 40, velice štíhlá, až hubená. Vyprávěla mi, že má Crohnovu chorobu a že před rokem po operaci v Motole téměř umřela. Příběh to byl složitý a smutný. Nějací lékaři údajně zanedbali její pooperační stav. Skončila s kolostomií a na antidepresivech. Ovšem zase nějakým jiným dvěma lékařům, rovněž z FN Motol, prý doslova vděčí za život.

Sonograf je pojízdný přístroj. Dvakrát ho převáželi z ordinace, před kterou jsme čekali, někam (asi na lůžkové oddělení) a zase zpět. Pak jsme také zažili zajímavé intermezzo. Na lůžku, na kapačce, byl do místnosti, kde je RTG a sono, převezen mladík, evidentně v mrákotách. Doprovázel ho zřízenec a 4 (!) pracovníci ostrahy. Ten člověk byl neškodný. Bylo vidět jeho bohaté tetování na pažích. Ale současně na posteli s ním jely bílé sportovní boty a běloskvoucí ponožky. Buď to byl delikvent, který něco spolykal a bylo nutné pomocí RTG zjistit co, anebo to byl turista, který to přehnal s nějakou návykovou látkou. To spíš. O tom, co se dělo uvnitř, můžeme jen spekulovat. Fakt je, že uniformovaní pracovníci ostrahy si při odchodu z RTG znechuceně sundávali chirurgické rukavice…

Když jsem na sonu přišla na řadu, dostalo se mi velmi pečlivého půlhodinového vyšetření. Lékařka se omlouvala, že jsem musela tak dlouho čekat. Byla už z odpolední směny. Kolegyně prý měla během ranní směny přes 50 pacientů. Lékaři na sonu nejen, že musí provést vyšetření, ale musí i napsat zevrubnou lékařskou zprávu. Perličkou bylo, že se během mého vyšetřování nadrásal do místnosti nějaký zřízenec nebo saniťák. Nevím, neviděla jsem ho, jen slyšela. Omluvil se, ale nijak se neměl k odchodu. Vzal ho čert. Není mi dvacet. Lékařka objevila mé anomálie, o kterých vím léta (jedna malá cysta na játrech, jedna na levé ledvině, nezvětšily se). Jinak všechno v pořádku. Tou dobou jsem se i v pořádku cítila. Měla jsem dobrý pocit, že mne vyšetřil profesionál.

 

Bylo asi 17:30, když jsem se vrátila na chirurgii pro konečnou zprávu. Byla jsem druhá, jinak nikde nikdo. První byl zavolán do ordinace ten mladík s batohem. V pořádku. Snila jsem o rohlíku se sýrem, Ota o tom, že si půjde lehnout.

Najednou do čekárny vpadl žoviální podnikatel nebo politik nebo člen nějaké rady či zastupitelstva. Doprovázel ho vysoký hubený lékař v brýlích s pronikavým nepřátelským pohledem a vysoký, silný saniťák. Oba se vůči VIP osobnosti chovali až servilně a za žádnou cenu ji nechtěli opustit, aby zase „neutekla“. Veliký smích. Důležitý chlapík seděl, oni stáli. Stále se je snažil poslat pryč. Nakonec si mobilem zavolal řidiče svého vozu. Ten, že ho prý bude hlídat a oni už mohou jít domů. Veliký smích.

Když se otevřely dveře, vyšel mladík s batohem. Automaticky jsem se zvedla. Sestra však zahlaholila „Pan Drozd!“. Jméno jsem pozměnila. Ptáček to však byl v každém případě! VIP osobnost se vnesla do ordinace, kde byli „moje“ lékařka a sestry z prvního vyšetření a navíc starší, důstojný lékař v brýlích. Mlčel. Ostatní radostně plácali nesmysly. Vzala jsem si slovo: „Dobrý den. Nezlobte se, ale teď jsem na řadě já. Ten pán přišel až po mně. Nechci dělat žádné problémy, ale když se nebudu o sebe brát, tak to nikdo jiný neudělá!“ Ženy a prominent na mne zkoprněle hleděli. Starší lékař ožil: „Tak co, pane Drozd, dáme přednost dámě, ne? Zejména, když si o ní musí sama říct!“ Drozd vypadl. Já se posadila. Lékař stál za zády lékařky. „Tak spusťte!“ pravil. „Já nebo paní?“ zeptala se lékařka. „No samozřejmě, že vy.“ „Tak … jestli jsem to správně pochopila, paní se včera objevila pupeční kýla…“ „Nepochopila.“ řekla jsem klidně, ale důrazně. Lékař se otočil ke mně. „Mluvte vy, prosím.“

Jsem naštěstí hodně výmluvná. Přiznala jsem, že do problematického stavu jsem se dostala vlastní hloupostí. Ale když už se tak stalo, tak hlavní příčinou bolestí břicha bylo, že kýla se přemístila na neobvyklé místo, ne že vznikla. Pozorně mne poslouchal a občas souhlasně přikývnul. Pak mne vyzval, abych se položila na vyšetřovací lůžko a ještě jednou mne sám vyšetřil. Pak se mne s úsměvem zeptal, jaký očekávám verdikt. Řekla jsem, že lékařskou zprávu, kde bude konstatováno, že nejde o náhlou břišní událost, že mám pupeční kýlu a že jsem ve stabilizovaném stavu. Zdůraznila jsem, že během celého dlouhého dne, který jsem většinou trávila čekáním, se můj klinický obraz měnil, zlepšoval. Díky tomu, že kýla se spontánně vrátila na své místo, bolesti pominuly. Kdybych byla ráno v takovém zdravotním stavu, v jakém jsem teď, vůbec bych lékařskou pomoc nevyhledávala.

Řekl, že souhlasí s jedinou výhradou. Někdy na podzim bych se měla objednat na operaci kýly. Jiné, než operativní řešení není. Také bych měla zhubnout. Na kýlu to žádný vliv mít nebude, ale pooperační rána se bude mnohem lépe hojit a i jinak mi to velmi prospěje.

Lékařka mi vystavila zprávu a dala nějaké formální informace. Obě sestry ztichle přihlížely. Poděkovala jsem a opustila ordinaci. Nadcházel čas Drozda.

 


komentářů: 11         



Komentáře (11)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Web  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Axina
12
Axina * 12.07.2012, 20:40:02
Řadu lety jsem chodila do FNM na oddělení TRN (TBC a respiračních nemocí, mám astma). Lékařka vynikající (teď za ní dojíždím na její nové pracoviště mimo Prahu). Sestry - jak která.

11
Anna Kopecký (neregistrovaný) 12.07.2012, 19:23:02
Ve FNM prodělal syn malou srdeční operaci (katetrizační ablaci, provádí se katetrem zavedeným do srdce cévami, vpich v tříslech). Všechno proběhlo velmi profesionálně, lékař nám i jemu všechno předem dopodrobna a lidsky vysvětlil, sestřičky byly moc hodné, prostředí přívětivé.

10
Honza (neregistrovaný) 12.07.2012, 12:25:16
FNM není prvoplánově zařízena na příjem a léčení pacientů ... lékař, který tam posílá lidi, je alibista, hlupák, lenoch nebo magor

Axina
9
Axina * 12.07.2012, 08:31:06
Hele, Honzo, z toho už jsem vyrostla, abych se ohrazovala proti tomu, že jsem magor, když respektuji doporučení lékaře a jdu na vyšetření do FNM. Nebo že mám mentalitu občana plkajícího po hospodách. Ještě jsi mi/nám chtěl něco milého říct...?

7
Honza (neregistrovaný) 12.07.2012, 08:09:24
vyprávění je trošku osobní (jakjinak), ale vtipné, ovšem plné nadsázky .... a prosvítá tu mentalita ovčana, plkajícího po hospodách o systému a jak by to on udělal jinak a tak .... kdo se jde léčit do Motola, je magor, to není instituce zařízená na pomoc nemocným či zraněným lidem ... tak fungují jen malé okresní či městské nemocnice, ne takový kolos ... vše větší než malé prostě nefunguje, ze samého principu .... entropie a lidská blbost mají jedno společné .... rostou ....
ovšem stále platí moje nikoliv teze, ale krutá pravda ... máme jeden z nejlépe fungujících a jeden z nejlevnějších (přestože se rozkrade polovina rozpočtu) zdravotních systémů na světě .... máme se jak prasátka v žitě .... ale všeho do času, že ...

6
Astra (neregistrovaný) * 11.07.2012, 07:57:31
No, Axino, já už jsem to s tebo probrala v emailech, tak ti jen chci opravdu vážně doporučit, abys na podzim na operaci šla. Jestliže kýla jednou zahrozila, nečekej, co udělá podruhé. 12.září to už bude rok, co jsem podstoupila tutéž operaci a mám klid. S vyplazeným jazykem

5
Lucifer (neregistrovaný) * 11.07.2012, 00:20:25
Hezké povídání, kam se hrabou malí čerti, ti ještě kýlové hnutí nezažili - je to zkrátka něco jako Starless

http://www.youtube.com/watch?v=Mb8qTbqGKZ8&feature=g-vrec

Drobnou noc Nevinný

4
EvaO (neregistrovaný) * 10.07.2012, 23:56:49
Axino, vidíš, vlastně jsi ani smůlu neměla, spíš štěstí - dobře to dopadlo a Ota byl po ruce Usmívající se . A už opravdu musím na kutě ...

Axina
3
Axina * 10.07.2012, 23:44:13
EvoO, máš ve všem pravdu Smějící se
Asi jsem měla víc zdůraznit, že Otovi patří můj velký dík. Má ode mne slíbený velký tvarohový moučník, jen co se vrátí z dovolené. Měla jsem kliku i v tom, že se mi to stalo tenhle týden. Ten příští už bude Ota v Německu.

2
EvaO (neregistrovaný) * 10.07.2012, 23:37:20
... sepsala za čerstva...

1
EvaO (neregistrovaný) * 10.07.2012, 23:35:53
Axino, teda kýla - to je síla Smějící se .
Skoro jsem se tefila, když jsem usoudila na systém našeho nyní tak skvělého zdravotnictví.
A to, že
1. pacient má kliku, že to přežije sám od sebe a v tvém případě si skoro ještě sám nadiktuje i závěrečný verdikt
2. pacient kliku nemá, nepřežije a kliku má zdravotnictví, Kalousek a spol., že se ušetřilo. Když ne hned, tak aspoň výhledově na vyplácení důchodu.
Jinak mám dojem, že čím větší nemocnice, tím víc po ní prd (pardón), protože tam se jeden lehce ztratí jako jehla v kupce sena - pokud ovšem není VIP případně případ pro ostrahu (tudíž zřejmě delikvent).
Zajisté neskonalý dík patří kamarádovi Otovi, který byť ne pacient, tak přesto přežil a patrně bez újmy.
Taky pasáž "sono, tak to máte smůlu, škoda, že nejdete na RTG" mi připomíná Vlastu Buriána, jak na bolest zad dostal od pojišťovny nové zuby. Jak je vidět, časy se zas tak moc nemění, i když jsme o století dál Mrkající .
Závěr: když už to má člověk šťastně za sebou a už o tom jen píše, tak je to brnkačka S vyplazeným jazykem .
Ovšem samotný "průběh natáčení" in natura určitě stačil jednou a dost (žádné třikrát a dost-oblíbený slogan našich VIP nejvyšších).
Ještě že jsi to sepsala za čertva, aby ti nic z těch pohnutých chvil neuteklo z pera (vlastně z klávesnice).
Rada na závěr: příště volnější gatě Usmívající se Usmívající se Usmívající sea "je to v pikách". Ovšem pak zas nebude o čem psát Nevinný . Tak opravdu hezkou a klidnou dobrou noc Ospalý Ospalý Ospalý

«     1     »