.:: Axina ::.

Zimní souhvězdí, souhvězdí Orion

rubrika: 1.3 Souhvězdí

Nejhezčí pohled na oblohu je v dlouhých zimních měsících. Zimní obloha je tmavší a je na ní řada hezkých souhvězdí. Snad nejhezčí ze všech je Orion. Mezi zimní souhvězdí patří výrazná souhvězdí Orion, Býk, Vozka, Blíženci, Malý pes, Velký pes a méně výrazná souhvězdí Eridanus, Holubice, Zajíc, Jednorožec, Rydlo a Lodní záď.

Axina

Zimní souhvězdí tvoří výraznou skupinu, jejímž středem prochází Mléčná dráha. Orientaci na zimní obloze usnadňuje tzv. „zimní mnohoúhelník“. Tvoří ho hvězdy Aldebaran v souhvězdí Býka, Capella v souhvězdí Vozky, Castor a Pollux v souhvězdí Blíženců, Prokyon v souhvězdí Malého psa, Sírius v souhvězdí Velkého psa a Rigel v souhvězdí Orionu. Nejvýše nad obzorem je na severní hvězdné obloze Capella.

Zimním souhvězdím dominuje výrazné souhvězdí Oriona (bájného bojovníka). Skládá ze z osmi jasných hvězd tvořící jeho hlavu, ramena, pas a nohy. Pod pasem Oriona lze i pouhým okem nalézt jednu z nejkrásnějších mlhovin na severní obloze - "Velkou mlhovinu v Orionu" s označením M 42.

Dalším snadno rozpoznatelným souhvězdím je souhvězdí Býka s jasnou hvězdou Aldebaran tvořící býkovo oko. Na hřbetě býka pak lze zpozorovat překrásnou otevřenou hvězdokupu Plejády s označením M 45. Pouhým okem je možno spatřit podle podmínek 9 -11 hvězd, dalekohled pak odhalí až 250 členů této hvězdokupy.

Souhvězdí Velkého psa sice v našich zeměpisných šířkách nevychází příliš vysoko nad obzor, avšak ukrývá v sobě nejjasnější hvězdu oblohy - Sírius. Není bez zajímavosti, že tato hvězda není největší (pouze 1.8 násobek průměru Slunce), ani nejsvítivější (23 x více než Slunce). Zář Síria na pozemské obloze je dána především jeho malou vzdáleností - jedná se o pátou nejbližší hvězdu ke Slunci. Je vzdálen asi 9 světelných roků.

Posledním významným souhvězdím zimní oblohy jsou Blíženci s jasnými hvězdami Castor a Pollux. Hvězda Castor je vícenásobnou hvězdou. Bylo zjištěno, že se skládá z pěti složek, přičemž v malém dalekohledu lze rozlišit dvě. V Blížencích lze najít otevřenou hvězdokupu s označením M 35, která je na hranici viditelnosti prostým okem. Dalekohled pak odhalí mnoho desítek hvězd ve vzdálenosti 2 200 světelných let.

Orion
mezinárodní zkratka: Ori
latinské označení: Orion, 2. pád: Orionis

Souhvězdí Orion je krásné, nejvýraznější souhvězdí oblohy, typické pro zimní noci, kdy září nad jihem a snadno se vyhledá. Je viditelné již koncem léta (ráno na východě) a ještě na jaře (večer na západě). Nejlepší pozorovací podmínky jsou v prosinci a lednu, kdy je na obloze téměř celou noc. Naopak v květnu, červnu a červenci není pozorovatelný vůbec. Souhvězdí bylo známo už 3 000 let před rozkvětem řecké kultury v Mezopotámii. Tamější kmeny je nazývaly Uru-anna (světlo oblohy). Z tohoto názvu vzniklo jméno Orion, které se dochovalo do dnešní doby.

Stará báje vypráví o Oriónovi, statném a sličném lovci, jehož otcem byl Poseidón, vládce všech vod. Jeho matka byla náruživá lovkyně z družiny bohyně lovu Artemidy a proto měl Orión v Artemidě mocnou ochránkyni. Od svého otce dostal do vínku schopnost pohybovat se i v nejhlubším moři. To ho však vedlo k všelijakým neplechám. Tak třeba pronásledoval krásné nymfy Plejády tak dlouho, až uprosily Dia, aby je raději proměnil v nějaká zvířata. Zeus jim vyhověl. Proměnil je v holubice a později ve skupinu hvězd na obloze, dodnes nazývanou Plejády. Jindy zase Orión svým chvástáním urazil bohyni Héru a ta jej za trest dala bodnout obrovským štírem. Orión sice zemřel, ale na přímluvu Artemis byl i se svým psem Síriem přenesen na oblohu právě proti Štíru. Ti dva se dodnes nenávidí. Orión mizí za západním obzorem v době, kdy se na východě objevuje Štír.

Orionův pás je výrazná skupina tří téměř stejně jasných hvězd: ζ Ori (dzéta Orionis, Alnitak), ε Ori (epsilon Orionis, Alnilam), δ Ori (delta Orionis, Mintaka).

Orionův meč je skupina dvou slabých hvězd a mlhoviny zvané Velká mlhovina v Orionu.

M 42 (NGC 1976) Velká mlhovina v Orionu je pravděpodobně nejznámějším a nejčastěji pozorovaným i fotografovaným objektem tohoto souhvězdí. Mlhovinu objevil v roce 1610 francouzský astronom Nicolas-Claude Fabri de Peiresc. Je naší nejbližší emisní mlhovinou a nejbližší oblastí, ve které vznikají nové hvězdy. Na obloze se Velká mlhovina v Orionu rozprostírá na čtyřikrát větší ploše než Měsíc nacházející se právě v úplňku. Její skutečná šířka je přes 30 světelných let. Je osvětlována soustavou čtyř hvězd, zvanou Trapez (česky Lichoběžník). Od Slunce je vzdálena asi 1 500 světelných roků. Má jasnost 4.0 magnitudy. Je tvořena převážně ionizovaným vodíkem. Ve Velké mlhovině v Orionu bylo identifikováno více než 150 mladých hvězd. M 43 je emisní mlhovina, která je součástí Velké mlhoviny v Orionu. Na obloze se zdá, že M 42 a M 43 jsou dva samostatné objekty. Tmavá část mezi M42 a M43 je temná mlhovina, která se nazývá Rybí tlama.

M 78 je modrá reflexní mlhovina, která patří do Orionova komplexu (souboru hvězd, svítících mlhovin, temných mlhovin a molekulárních oblaků).

Mlhovina Koňská hlava je pravděpodobně nejznámější temná mlhovina na obloze. Je pozorovatelná jen velkým hvězdářským dalekohledem s mimořádně velkou světelností a to pouze v oblastech, kde pozorování neruší světelné znečištění. Od hvězdy Alnitak se táhne mlhavý pás emisní mlhoviny IC 434, která tvoří pozadí mlhoviny Koňská hlava. Mlhovina Koňská hlava je mimořádně husté, tmavé a studené mračno prachu a plynu, které se promítá na emisní mlhovinu IC 434.

Severně od komplexu mlhovin v okolí Velké mlhoviny se nachází jasná otevřená hvězdokupa NGC 1981, která v triedru vypadá jako velký rozptýlený shluk hvězd. Nejjasnější hvězda hvězdokupy má jasnost 6 mag.

Souhvězdí Orionu je jedno z nejbohatších souhvězdí na jasné hvězdy. Dvě Orionovy hvězdy, Betelgeuze a Rigel patří mezi deset nejjasnějších hvězd oblohy.

α Ori (alfa Orionis, Betelgeuze)
β Ori (beta Orionis, Rigel)
γ Ori (gama Orionis, Bellatrix)
κ Ori (kappa Orionis, Saiph)

Poblíž hvězdy χ Ori (chí Orionis) se nachází radiant meteorického roje Orionid. Způsobuje ho proud meteoroidů, který po sobě zanechala Halleyova kometa. Tímto proudem prochází Země od 16. do 26. října. Maximum roje nastává 21. října. Zenitová frekvence roje je okolo 30 meteorů za hodinu a jejich průměrná jasnost je kolem 3 magnitudy. Meteoroidy vstupují do atmosféry rychlostí 60 km/s.

Fotografie: