Axina

Češi jsou považováni za nejvášnivější houbaře na světě. Alespoň jednou ročně vyrazí na houby přes 70 % obyvatel České republiky, což nemá ve světě obdoby.

Axina

K houbám mám vřelý vztah odmalička. K mým nejranějším vzpomínkám (to mi byly tak 4 roky) patří, jak jdeme spolu s tátou do lesa, co chvíli se zastavíme někde u mechu, táta se na mne s úsměvem podívá a ani nemusí nic říkat. Nadšeně začnu sbírat každou žluťoučkou lišku. Táta je čistí a ukládá do košíčku. Když narazíme na bělavé smrkové hříbky, je to slavnostní chvilka. Ty sbírá táta sám. Pak kořist vítězoslavně přineseme domů. Mamka nám z nich udělá smaženici! Taky sbírá ráda houby, ale jíst je moc nemusí. Starostlivě je dusí celých 20 minut, zatímco my s taťkou ji netrpělivě přesvědčujeme, že už to stačí, že jsou měkké dost. Kuchyní se line báječná vůně...

Ke smaženici krajíc čerstvého chleba s máslem a hrnek studeného mléka. Nezapomenutelná kombinace.

Největších houbařských úlovků naší rodiny jsem byla svědkem jedno léto na Šumavě, na Churáňově. Závod, ve kterém rodiče pracovali, tam měl podnikovou chatu. Bylo mi tehdy 11 let. Chodila jsem ten týden na houby i dvakrát denně. Dopoledne s rodiči, odpoledne s babičkou a dědou. Houby jsme nehledali, ale sbírali. Nádherné exempláře pravých hříbků, kouzelné suchohřiby se sametovými, čokoládově hnědými kloboučky, špičníky, kozáky, občas dokonce křemenáče. Jakmile člověk narazil na místo, kde rostly aspoň 2 - 3 hříbky poblíž sebe, už většinou nebylo třeba chodit někam dál. Za chvíli byl plný košík. Zpychli jsme do té míry, že jsme krásné růžovky (masáky) už ani nesbírali. Maminka s babičkou celé hodiny houby čistily. Navečer vznikala tlačenice v kuchyni, každá rodina chtěla mít k večeři smaženici z hub. Mužská část rodiny byla vysílána do nejbližšího konzumu pro čerstvá vajíčka. Hub bylo tolik, že je naši začali sušit. Na balkónu, na novinových papírech, zatížených čím se dalo. Byla jsem pověřena částečně proschlé houby obracet. Dělala jsem to - vědoma si důležitosti té práce - velmi pečlivě. Plátky hub jsem rovnala do úhledných řádek.

Jednou v noci - mohlo být mezi druhou a třetí - mne probudil nezvyklý ruch. Nejen v pokoji, ale i na chodbě chaty. Zdáli k nám doléhaly nezvyklé zvuky. Letadel a jakéhosi dunění. "Na hranicích se střílí..." řekl někdo. V jídelně byl puštěný rozhlas a postávala u něj řada rekreantů. Ozvalo se: "Vážení posluchači, zůstaňte u svých přijímačů. Vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky překročila státní hranice...".  Bylo 21. srpna 1968.

Kolem 6 hodiny ranní se vedoucí chaty dovolal do podniku JANKA Radotín. Dojednal, že pro nás bude tak rychle, jak jen to půjde, vyslán autobus, který nás předčasně odveze z Churáňova do Radotína. Nikdo si nepřál nic jiného, než se vrátit domů. Naši v rekordním čase zapakovali všechny naše věci a nanosili je do jídelny. Na usušené houby si nikdo nevzpomněl.

Přes 20 let žiji v Praze na Barrandově. Ale jak přijde čas, kdy rostou houby, sednu do auta a jedu do třebotovského lesa. Zaparkuji na jeho okraji (mimochodem té části vesnice se říká Šumava) a jdu na svá oblíbená místa. Mnohé se změnilo. Lišky už tam nerostou. Krásné vzrostlé smrky jsou káceny, pár lesních školek nemůže ten úbytek stromů zachránit. A jak se kácí les, bere za své i podhoubí. Je čím dál tím těžší najít během léta a na začátku podzimu dost hub na usušení, tak, aby vydržely do příští houbové sezóny.

V Třebotově žije ve svém domku naproti lesu paní Marie. Pamatuje mé rodiče i prarodiče. Zná mne od narození. Je mým posledním pojítkem s místem, kde jsem strávila dětství, mládí a pořádný kus života. Skoro vždycky, když jedu do Třebotova, zastavím se u ní na kávu a na kus řeči. Když probíhala rekonstrukce panelového domu, kde bydlím, poskytla mi na 6 týdnů bydlení. Vlídné útočiště. Jako bych se vracela domů.

Občas se spolu potkáme v lese. Už několikrát se - věřte, nevěřte - vzdala v můj prospěch celého svého bohatého úlovku hub! Vždy se s ní chci rozdělit. Měly bychom obě dost, ale nedá si říct. A já nemám sílu tak lákavý dar odmítnout. Odjíždím domů s plným košíkem hub, domácími zavařenými okurkami, čerstvě sesbíranými vlašskými ořechy a pravým českým česnekem.

Pokud to mohu posoudit, nejsem sobecká. Myslím, že jsem v jádře velkorysá a dokážu být i štědrá. Ale vzdát se - tak jako paní Marie - všech pracně nasbíraných hub, aniž by mi zbyla jediná? Nevím, zda bych to dokázala. Obávám se, že jen s jistým přemáháním. Já mám totiž houby hrozně ráda :-)

07.10.2017, 04:58:55   Publikoval Axinakomentářů: 25