Axina

 

 

Až příště uvidíte vysoko na jihu úplněk, podívejte se pozorně k pravému okraji kotouče a jeďte pohledem vzhůru podle jeho křivky. Asi tak v místech, kde je na hodinovém ciferníku dvojka, zahlédnete malý, tmavý ovál. Každý, kdo má zdravé oči, ho docela snadno najde. Je to obrovská ohraničená pláň, jedna z nejkrásnějších na Měsíci, známá jako Mare Crisium – Moře krizí. Měří téměř pět set kilometrů v průměru, skoro kolem dokola ji obklopují ohromné hory a nebyla prozkoumána do chvíle, kdy jsme na ni koncem léta 1996 vkročili.

 

Naše expedice byla velká. Měli jsme dvě těžké nákladní lodi, které nám přepravily zásoby a přístroje z hlavní měsíční základny v Mare Serenitas, vzdálené asi sedm set kilometrů. Kromě toho jsme měli tři malé rakety, určené k dopravě na kratší vzdálenosti v oblastech, kam se naše povrchová vozidla nemohla dostat. Naštěstí většina Mare Crisium je plochá. Nejsou tam žádné ty hluboké rozsedliny, které jsou jinde tak běžné a tak nebezpečné, a jen málo kráterů a hor jakékoli velikosti. Pokud se dalo zatím soudit, našim pásovým traktorům by nemělo dělat potíže dovézt nás kamkoli, kam si budeme přát.

 

Byl jsem geolog – nebo selenolog, když to chcete brát puntičkářsky – a měl jsem na starost skupinu, která zkoumala jižní část Mare. Za týden jsme přejeli asi sto padesát kilometrů, drželi jsme se poblíž hor, které kdysi tvořily pobřeží dávného moře – tak asi před tisíci miliony lety. Když na Zemi život začínal, tady už vymíral. Vody se stahovaly po úbočích těch ohromujících útesů a mizely v srdci Měsíce. Po půdě, kde jsme kráčeli, se kdysi rozléval nehybný oceán tři čtvrtě kilometru hluboký, a teď tu jediným náznakem vlhkosti byla jinovatka, kterou člověk občas nacházel v jeskyních, kam nikdy neproniklo pálící slunce.

 

Vydali jsme se na cestu brzo, za pomalého lunárního úsvitu, a měli jsme před sebou ještě skoro týden pozemského času, než přijde soumrak. Pětkrát nebo šestkrát za den jsme vystoupili z vozidel, ve skafandrech jsme se prošli po okolí a hledali zajímavé minerály nebo umísťovali orientační značky pro budoucí cestovatele. Byla to jednotvárná rutina. Na měsíčním výzkumu není nic riskantního ani zvlášť vzrušujícího. Mohli jsme v našich uzavřených, natlakovaných vozidlech žít pohodlně celý měsíc, a kdybychom se dostali do problémů, stačilo zavolat rádiem pro pomoc a pak už jen čekat, až nás některá z kosmických lodí přiletí zachránit.

 

Zrovna jsem řekl, že na měsíčním výzkumu není nic vzrušujícího, ale samozřejmě to není pravda. Člověka nikdy nepřestanou bavit ty neuvěřitelné hory, mnohem víc rozervané než oblé hory Země. Když jsme zahýbali za nespočetné výběžky a mysy toho zmizelého moře, nikdy jsme nevěděli, jaké nové divy se před námi otevřou. Celý jižní obrys Mare Crisium je obrovská delta, kudy kdysi do oceánu přitékalo množství řek, napájených možná prudkými dešti, které bičovaly hory v tom krátkém sopečném věku, kdy byl Měsíc mladý. Každé z těch dávných údolí bylo jako pozvání, jako výzva k tomu, abychom vyšplhali nahoru, do těch neznámých výšin nad nimi. Ale měli jsme před sebou ještě dalších sto padesát kilometrů a mohli jsme se jen toužebně dívat na ty výšky, které bude muset změřit někdo jiný.

 

Ve vozidlech jsme se řídili pozemským časem, a vždycky přesně ve 22.00 jsme vyslali na základnu poslední rádiový vzkaz a skončili denní práci. Venku skoro kolmo stojící slunce pořád ještě rozpalovalo skály, ale pro nás začala noc a trvala až do chvíle, kdy jsme se o osm hodin později vzbudili. Pak jeden z nás vždycky připravil snídani, nastalo velké bzučení holicích strojků a někdo zapnul krátkovlnné rádio ze Země. Když kabinu začala plnit vůně opékajících se párků, bylo opravdu někdy těžké uvěřit, že nejsme zpátky ve svém vlastním světě – všechno bylo tak normální a domácké, když si člověk odmyslel sníženou váhu a to, že všechno padalo nepřirozeně pomalu.

 

Ten den byla řada na mě, abych v koutku kabiny, který sloužil jako kuchyně, připravil snídani. I po těch letech si tu chvíli vybavuji docela živě, protože rádio zrovna hrálo jednu z mých nejmilejších písniček, starý velšský nápěv „David z Bílé skály“. Náš řidič byl už venku ve skafandru a zkoumal stav pásů. Můj asistent Louis Garnett byl vepředu u řízení a doplňoval nějaké opožděné poznámky ve včerejších záznamech.

Když jsem tak stál nad pánvičkou a jako obyčejná pozemská manželka starostlivě čekal, až párky zhnědnou, pohledem jsem se líně toulal po horských stěnách, které zakrývaly celý jižní obzor a ztrácely se z dohledu na východě i západě až za křivkou měsíčního povrchu. Z vozidla vypadaly, že jsou nejvýš dva nebo tři kilometry daleko, ale já jsem věděl, že ta nejbližší je odtud třicet kilometrů. Na Měsíci se samozřejmě se vzdáleností neztrácejí detaily – není tu ani stopy po tom skoro neproniknutelném oparu, který změkčuje a občas i mění vzdálené věci na Zemi.

 

Ty hory byly asi tři tisíce metrů vysoké a strmě se zvedaly z pláně, jako by je před dávnými věky vymrštila roztavenou kůrou k obloze nějaká podzemní erupce. Základnu i té nejbližší z nich zakrývala prudce se zakřivující pláň, protože Měsíc je velice malý svět a z místa, kde jsem stál, to bylo k obzoru jen tři kilometry.

Zvedl jsem zrak k vrcholkům, na které žádný člověk nikdy nevylezl, k vrcholkům, které dávno předtím, než sem přišel pozemský život, sledovaly, jak se oceány zlověstně stahují do svých hrobů a berou s sebou naděje a jitřní přísliby tohoto světa. Slunce do těch valů pražilo tak jasně, že z toho bolely oči, a přesto jen kousek nad nimi zářily nerušené hvězdy na obloze tmavší, než je o zimní půlnoci na Zemi.

 

Obracel jsem už pohled jinam, když jsem zachytil kovový záblesk vysoko na hřebeni velikého výběžku, který se táhl hluboko do moře asi padesát kilometrů západně. Byl to jen světelný bod, nedaly se určit jeho rozměry, jako kdyby jeden z těch krutých vrcholků vyrval z nebe hvězdu, a já jsem usoudil, že tam je nějaká hladká plocha skály, která zachycuje Slunce a odráží mi ho rovnou do očí. Takové věci nebyly neobvyklé. Když je Měsíc ve druhé čtvrti, mohou pozorovatelé ze Země občas vidět obrovské pláně Oceánu Procellarum hořet modrobílým duhovým ohněm, jak se Slunce odráží od tamních svahů a přeskakuje dál z jednoho světa na druhý. Ale byl jsem zvědavý, co za skálu to tam nahoře může tak jasně zářit, takže jsem vyšplhal do pozorovací věžičky a namířil jsem tím směrem náš deseticentimetrový dalekohled.

 

Viděl jsem právě dost, aby mě to ohromilo. V tom přiblížení byly vidět skály ostře a jasně a vypadaly jen asi kilometr daleko, ale to, co tam odráželo světlo, bylo pořád ještě příliš malé, než aby se to dalo rozlišit. Ale zdálo se, že to je symetrické, a vrcholek, na kterém to spočívalo, byl podivně plochý. Dlouho jsem zíral na tu blýskavou záhadu, napínal jsem oči, dokud mě pach spáleniny z kuchyně neupozornil, že naše párky k snídani přeletěly těch skoro čtyři sta tisíc kilometrů prostoru úplně zbytečně.

 

Celé to dopoledne jsme se cestou přes Mare Crisium hádali, zatímco hory na západě se přibližovaly a rostly. Dokonce i když jsme ve skafandrech vystoupili ven, diskuse pokračovala rádiem. Je naprosto jisté, tvrdili mí společníci, že na Měsíci nikdy nebyla žádná forma inteligentního života. To jediné, co tu kdy bylo živého, bylo pár primitivních rostlin a jejich trochu méně degenerovaných předků.

Věděl jsem to stejně dobře jako oni, ale jsou chvíle, kdy se vědec nesmí bát udělat ze sebe blázna.

„Poslouchejte,“ řekl jsem nakonec, „já tam nahoru jdu, třeba jenom pro klid vlastní duše. Ta hora je nějakých tři a půl tisíce metrů vysoká – to je při pozemské gravitaci jenom asi šest set – takže při tom výletě nebudu venku víc než dvacet hodin. Stejně jsem tam někam nahoru vždycky chtěl vylézt a tohle je aspoň výborná záminka.“

„Jestli si nezlomíš vaz,“ řekl Garnett, „tak se bude celá expedice mít ještě rok čemu smát, až se vrátíme na základnu. Té hoře se odteď bude nejspíš říkat Wilsonova bláznivina.“

„Nezlomím si vaz,“ řekl jsem pevně. „Kdo první vylezl na Pico a Helicon?“

„Ale nebyl jsi tenkrát trochu mladší?“ zeptal se Louis jemně.

„Tak přesně tohle,“ řekl jsem důstojně, „je vůbec nejlepší důvod pro to, abych tam šel.“

 

Ten večer jsme šli spát brzo. Zastavili jsme necelý kilometr od výběžku. Garnet se chystal jít ráno se mnou. Byl to dobrý horolezec a už jsme spolu pár takových výzkumů podnikli. Náš řidič byl jen rád, že musí zůstat u stroje.

Na první pohled vypadají ty skály naprosto neschůdně, ale pro člověka, kterému se ve výškách netočí hlava, je šplhání na Měsíci hračka – všechno váží jen šestinu toho, co na Zemi. Skutečné nebezpečí měsíčního horolezectví je v tom, že si člověk začne být příliš jistý sám sebou; pád z dvou set metrů vás na Měsíci může zabít stejně spolehlivě jako pád z třiceti metrů na Zemi.

 

První zastávku jsme udělali na široké římse asi tři sta metrů nad plání. Výstup nebyl moc těžký, ale ruce i nohy mi přesto tuhly, protože už nebyly na takovou námahu zvyklé, a já jsem si moc rád odpočinul. Pořád jsme ještě viděli náš vůz jako malého kovového broučka daleko na úpatí skály, a než jsme se znova vydali na cestu, ohlásili jsme se řidiči.

V oblecích nám bylo příjemně chladno, protože chladicí jednotky úspěšně bojovaly se žhavým sluncem a odváděly tělesné teplo, které vznikalo z námahy. Mluvili jsme spolu málo, vyměňovali jsme si jen pokyny k lezení a debatovali o nejlepších směrech výstupu. Nevím, co si myslel Garnett, nejspíš že tohle je ta nejbláznivější honba za přeludem, do které se kdy pustil. Víc než napůl jsem s ním souhlasil, ale potěšení z lezení, vědomí, že tudy ještě nikdy žádný člověk neprošel, a rozjaření ze stále se rozšiřujícího obzoru pod námi mi úplně stačilo ke spokojenosti.

 

Nemám dojem, že jsem byl nějak zvlášť vzrušený, když se před námi objevila ta skalní stěna, kterou jsem původně zkoumal dalekohledem z padesátikilometrové vzdálenosti. Asi patnáct metrů nad našimi hlavami končila a na té plošině bude věc, který mě sem přilákala přes tyhle pusté skály. Skoro jistě to nebude nic víc než balvan rozštěpený před dávnými lety padajícím meteoritem, jehož odštípnuté plochy jsou dodneška čisté a zářivé, protože v tomhle tichu se nic nemění, nic nezvětrává. Na skalní stěně nebyly žádné chyty, a tak jsme museli použít kotvici. Zdálo se mi, že mé unavené paže získaly novou sílu, když jsem roztáčel trojramennou kovovou kotvu nad hlavou a pak ji vypustil ke hvězdám. Nejdřív se uvolnila a spadla zpátky, když jsme zatahali za lano. Na třetí pokus se háky pevně zachytily, a ani když jsme se na ni oba zavěsili, nepohnuli jsme s ní. Garnet se na mě úzkostlivě podíval. Bylo mi jasné, že by byl chtěl jít první, ale usmál jsem se na něj průzorem v helmě a zavrtěl jsem hlavou. Pomalu, beze spěchu jsem započal konečný výstup.

I ve skafandru jsem vážil jen dvacet kilo, takže jsem se přitahoval rukama a nenamáhal se používat nohou. Pod okrajem jsem se zastavil a zamával na svého společníka, pak jsem se vyškrábal nahoru a postavil se na nohy. Podíval jsem se před sebe…

Musíte brát v úvahu, že až do tohohle okamžiku jsem byl skoro úplně přesvědčený, že tam nahoře nemůžu najít nic divného nebo neobvyklého. Skoro, ale ne docela; právě ta pochybnost, která mě strašila, ta mě sem dohnala. No, teď už to nebyla pochybnost – ale strašení teprve začalo.

 

Stál jsem na plošině asi šest metrů v průměru. Kdysi byla hladká – příliš hladká na to, aby byla přirozená – ale dopadající meteority ji za ty nezměřitelné věky rozbrázdily a zjizvily. Byl vytvořena, aby poskytla oporu blýskavé, zhruba pyramidovité konstrukci, dvakrát tak vysoké jako člověk, která byla zasazena ve skále jako obrovský drahokam s mnoha fasetami.

 

V těch prvních několika sekundách se mi zřejmě v mozku nevynořily vůbec žádné pocity. Pak jsem pocítil v srdci velikou lehkost a zvláštní, nevyslovitelnou radost. Protože já jsem Měsíc miloval a teď jsem věděl určitě, že plazivý mech v Aristarchu a Eratosthenu nebyl jediný život, který ve svém mládí zrodil. Staré, zavržené sny prvních výzkumníků byly přece pravdivé, přece jen existovala měsíční civilizace – a já jsem byl první, kdo ji objevil. To, že jsem přišel o nějakých sto milionů let pozdě, mi těžkou hlavu nedělalo; stačilo mi, že jsem sem vůbec přišel.

 

Můj mozek začal pomalu zase normálně fungovat, analyzovat a klást otázky. Byla to budova, svatyně – nebo něco, pro co v mém jazyce vůbec není slovo? Jestli budova, tak proč ji postavili na tak výjimečně nepřístupném místě? Přemýšlel jsem, jestli to mohl být chrám, a dokázal jsem si docela dobře představit, jak kněží nějakého zvláštního náboženství vzývají své bohy, aby je zachránili, když život na Měsíci mizel s ubývajícími oceány – a jak je vzývají marně.

Udělal jsem asi deset kroků vpřed, abych si tu věc prohlédl blíž, ale nějaká podvědomá ostražitost mi nedovolila přiblížit se úplně. Věděl jsem něco málo o archeologii a snažil jsem se odhadnout kulturní úroveň civilizace, která vyrovnala tuhle horu a vystavěla ty blýskavé, zrcadlové stěny, které mi pořád ještě oslepovaly oči. Mohli to dokázat Egypťané, přemítal jsem, kdyby byli jejich dělníci měli k dispozici ty zvláštní materiály, které použili tihle daleko starší stavitelé. Ta věc byla poměrně malá, takže jsem usoudil, že asi nejde o výtvor civilizace o mnoho pokročilejší, než je ta moje. Představa, že na Měsíci vůbec existovala civilizace, byla pro mě pořád ještě až příliš neuvěřitelná, takže mi pýcha nedovolila zasadit ještě poslední ponižující ránu.

 

A pak jsem si všiml něčeho, při čem mi naskočila husí kůže – něčeho tak triviálního a tak nevinného, že by si toho mnoho lidí nevšimlo vůbec. Už jsem říkal, že plošina byla zjizvena meteority; kromě toho ji také pokrývala několikacentimetrová vrstva kosmického prachu, který se usazuje na povrchu jakéhokoli světa, kde nevane vítr a neodfoukne ho. Jenže prach a šrámy od meteoritů ostře končily ve velkém kruhu kolem pyramidy, jako by ji neviditelná stěna chránila před zpustošením časem a pomalým, ale neustálým bombardováním z vesmíru.

Někdo mi něco křičel do sluchátek a já jsem si uvědomil, že Garnett už mě nějakou chvíli volá. Nejistě jsem došel k okraji skály a signalizoval jsem mu, ať vyleze za mnou, protože jsem si nebyl jistý, jestli bych dokázal promluvit. Pak jsem se vrátil k tomu kruhu v prachu. Zvedl jsem odštěpek skály a lehce ho hodil k lesknoucí se záhadě. Kdyby se ten oblázek prostě v té neviditelné bariéře ztratil, nebylo by mě to překvapilo, ale vypadalo to, jako by zasáhl nějaký hladký, polokulovitý povrch a sklouzl pomalu na zem.

 

V té chvíli jsem věděl, že to, na co se dívám, se nedá poměřit s ničím z historie mé vlastní rasy. Tohle nebyla budova, ale stroj, který sám sebe chránil silami, jež byly výzvou věčnosti. Ty síly, ať byly jakékoli, pořád ještě fungovaly, a možná už jsem se i teď přiblížil příliš. Vzpomněl jsem si na všechny ty druhy radiace, které člověk polapil a zkrotil během uplynulého století. Kdo ví, třeba jsem už teď byl tak neodvratně odsouzen k smrti, jako kdybych vstoupil do smrtelně nebezpečného, tichého záření nechráněného atomového reaktoru.

 

Vzpomínám si, že jsem se v té chvíli obrátil ke Garnettovi, který ke mně mezitím vylezl a stál teď bez hnutí vedle mě. Připadalo mi, že na mě úplně zapomněl, takže jsem ho nerušil, ale vrátil jsem se ke kraji útesu a snažil jsem se srovnat si myšlenky. Tam pode mnou leželo Mare Crisium – Moře krizí, to jméno tedy sedí – pro většinu lidí podivné a cizí, ale pro mě konejšivě známé. Zvedl jsem oči k srpku Země, která se houpala ve své hvězdné kolébce, a napadlo mě, co asi zakrývaly její mraky, když tihle neznámí stavitelé skončili svou práci. Byla to bujná džungle karbonu, pusté pobřeží, na které vylézali první obojživelníci dobývat souš – nebo to bylo ještě dřív – bylo to v době té dlouhé osamělosti před příchodem života?

 

Neptejte se mě, proč jsem skutečnou pravdu neuhodl dřív – tu pravdu, která se teď zdá tak zjevná. Zprvu jsem bez pochybností usoudil, že tohle křišťálové zjevení vytvořila nějaká civilizace z dávné minulosti Měsíce, ale teď se mi náhle a s drtivou silou v mysli vynořilo přesvědčení, že je Měsíci stejně cizí jako já sám.

Za dvacet let jsme nenašli jinou stopu života než pár degenerovaných rostlin. Žádná lunární civilizace, ať už byl její osud jakýkoli, nemohla přece po sobě zanechat jen jeden jediný doklad své existence. Podíval jsem se na zářící pyramidu znovu a připadala mi čím dál nepodobnější čemukoli, co skutečně patřilo k Měsíci. A najednou jsem cítil, že se otřásám bláznivým hysterickým smíchem, vyvolaným námahou a vzrušením: představil jsem si totiž, že ke mně ta pyramidka mluví a říká mi: „Je mi líto, ale já jsem tady taky cizí.“

 

Trvalo nám dvacet let, než se nám podařilo zlomit neviditelný štít a dostat se ke stroji skrytému v těch křišťálových stěnách. Co jsme nedokázali pochopit, zničili jsme nakonec brutální silou atomové energie a teď jsem viděl úlomky té krásné, blýskavé věci, kterou jsem našel na vrcholku hory.

Nemají žádný smysl. Mechanismy – jestli to vůbec jsou mechanismy – té pyramidy patří technologii, která leží daleko za našimi možnostmi, možná k technologii parapsychických sil. Ta záhada nás dnes pronásleduje o to víc, že jsme se zatím dostali i na ostatní planety a víme, že jedině naše Země byla kdy v našem vesmíru domovem inteligentního života. A stejně tak nemohla ten stroj postavit žádná zmizelá civilizace našeho vlastního světa, protože tloušťka vrstvy meteoritického prachu na plošině nám umožnila změřit její stáří. Byla na tu horu umístěna ještě před tím, než se na Zemi život vynořil z vod.

 

Když měl náš svět za sebou polovinu svého dnešního stáří, cosi odněkud z hvězd prolétlo slunečním systémem, nechalo tady tuhle připomínku svého průletu a znova zmizelo svou cestou. A ten stroj stále ještě naplňoval úkol. který mu jeho stavitelé svěřili, až do chvíle, kdy jsme ho zničili; a pokud jde o ten úkol, moje teorie je takováhle:

 

V okruhu Mléčné dráhy se otáčí asi sto tisíc milionů hvězd a před dávnou dobou už jiné rasy musely dosáhnout a přerůst úroveň, na které my jsme teď. Představte si takové civilizace, někde daleko za horizontem času, k nimž ještě téměř dosahovaly matné odlesky Stvoření – vládce vesmíru tak mladého, že život zatím přišel jen na hrstku planet. Jejich osamělost si ani nedokážeme představit; musela to být osamělost bohů hledících do nekonečna a nenacházejících nikoho, s kým by mohli sdílet své myšlenky. Zřejmě propátrávali hvězdokupy tak, jako my propátráváme planety. Všude tam byly světy, ale prázdné nebo obydlené plazícími se, nemyslícími tvory. Taková byla i naše vlastní Země, s oblohou dosud zbarvenou kouřem obrovských sopek, když k nám z propasti za Plutem vklouzla ta první loď národů úsvitu. Minula zmrzlé vnější světy, protože věděla, že v jejich osudech nebude pro život místo. Zastavila se mezi vnitřními planetami, které se vyhřívaly kolem slunečního ohně a čekaly na začátek svých příběhů.

Ti poutníci se určitě zadívali na Zemi, která obíhá bezpečně právě v tom úzkém pásu mezi ohněm a ledem, a asi uhodli, že ona je to nejmilejší ze slunečních dětí. Právě tady jednou, ve vzdálené budoucnosti, vznikne inteligence; ale před nimi ležel ještě nespočet hvězd a oni se sem možná už nikdy nevrátí.

 

Zanechali tu tedy hlídku, jednu z milionů, které rozeseli po vesmíru, aby sledovaly všechny světy s příslibem života. Byl to maják, který celé ty věky trpělivě informoval, že jej nikdo neobjevil. Možná už teď chápete, proč byla ta křišťálová pyramida umístěna na Měsíci a ne na Zemi. Její stavitelé se nezajímali o rasy, stále ještě bojující s vlastním divošstvím. Naše civilizace je bude zajímat teprve tehdy, až prokážeme svou schopnost přežít – tím, že vzletíme do vesmíru a unikneme tak ze své kolébky Země. To je výzva, se kterou se dříve či později musejí vyrovnat všechny inteligentní rasy. A je to dvojnásobná výzva, protože zase závisí na zvládnutí atomové energie a na výsledku poslední volby mezi životem a smrtí.

 

Když jsme jednou už překonali tuto krizi, byla jen otázka času, kdy pyramidu najdeme a násilím otevřeme. Teď její signály ustaly, a ti, k jejichž povinnostem to patří, obrátí svou pozornost k Zemi. Možná budou chtít pomoci naší mladičké civilizaci. Ale musejí už být velmi, velmi staří, a staří bývají často bláznivě žárliví na mladé. Nikdy se už nedokážu podívat na Mléčnou dráhu a nepřemýšlet přitom, z kterého z těch nakupených oblaků hvězd přilétají vyslanci. Jestli omluvíte tak otřepané přirovnání, spustili jsme požární poplach a nezbývá nám než čekat.

 

Nemyslím, že budeme muset čekat dlouho.