Stanislav Lem: Příběhy pilota Pirxe (3/3)

rubrika: 3.2 Sci-fi povídky a romány


Stanislav Lem (1921-2006) byl polský lékař a spisovatel, světoznámý autor sci-fi. "Příběhy pilota Pirxe" je jeho povídková kniha, soubor devíti vědeckofantastických povídek, které spojuje literární postava astronavigátora a pilota kosmických raket Pirxe. Kniha byla vydána v originále v roce 1968. Česky vyšla poprvé v nakladatelství Odeon v roce 1978. Překlad: Oldřich Rafaj, Jaroslav Simonides a Lenka Stachová.

Ve třetím, závěrečném článku na téma "Příběhy pilota Pirxe", je přiblížena i moje nejoblíbenější povídka od Stanislava Lema: Ananké.

 

Axina


Neštěstí

Pilot Pirx s několika dalšími lidmi prozkoumává neznámou planetu Jota obíhající hvězdu Proxima v souhvězdí Vodnáře. Na planetě dojde k nečekané situaci  -  zmizí průzkumný robot jménem Andal. Vyšetřováním se zjistí, že robot zničil sám sebe nedovoleným skokem ze skály na skálu. Pirx se vydává po Andalových stopách a zjišťuje, že tenhle výzkumný robot se nezměnil v důsledku nějakého poškození. Andal vědomě porušil všechny zásady bezpečnosti práce. Odložil všechny záchranné pomůcky a jen vlastní silou se pokusil překonat skalní stěnu. Pirx ho následuje a uvědomuje si podobnost chování Andala a sebe sama. Dochází k závěru, že v chování robota se prostě objevily lidské motivy.

 

Ukázka 1:

Plošinka končila a nebylo z ní cesty ani nahoru, ani dolů; návratu také ne. Ještě jsem neviděl něco tak hladkého, pomyslil si Pirx s jakýmsi zvláštním klidem, který byl však zcela jiný než předešlý; nic horšího se mu nemohlo stát. Nervozita byla úplně zbytečná. Rozhlédl se. Pod chodidly měl čtyřcentimetrový výčnělek a nic víc - až po nejasnou, tmavou skvrnu komína, který jako by zval dovnitř; dělily ho od něho čtyři metry vzduchu u stěny tak kompaktní a strmé, jak to jen bylo možné. A to má být žula?! uklouzlo mu vyčítavě. Kdysi tu musela proudit voda, ano, její stopy, po nichž deska zčernala, dokonce viděl, i jednotlivé kapky; do pravé ruky vzal detektor a pokládal jej, hledal stopu. Slabě to pískalo. Byl tu! Andal tudy prošel! Ale jak? Pojednou spatřil malou skvrnku mechu šedého jako skála. Seškrábl jej. Malá štěrbina, ne větší než nehet. Skoba nechtěla vlézt hloub než do poloviny, ale i to byla spása. Trhl očkem - jak sedí? Jakžtakž seděla. Tak tedy - levou rukou za skobu a pomalu... Půlkou těla nakloněn do vzduchu, sklouzl nějak očima z komína, který vábil ke skoku, napůl otevřený, celý jakoby před staletími stvořený pro tento jediný okamžik, který musel přijít. Pirxův pohled sletěl dolů jako kámen - až dospěl k modravé jiskře na šedě zamžené kresbě sesypu.

Rozhodující krok už neudělal.

 

Ukázka 2:

Vraceli se mlčky. Pirx nepovažoval za nutné dělit se s ostatními o vlastní názor na celou událost. Byl si jist, že Andal není obětí žádného defektu, že to, co se stalo, nemá nic společného s nějakými monokrystaly nebo mnestrony, protože copak on, Pirx, byl také obětí defektu, když tak strašně chtěl zdolat tu stěnu? Andal byl prostě svým konstruktérům podoben víc, než oni byli ochotni přiznat. Když splnil svůj úkol, zbyla mu ještě spousta času k návratu, byl přece tak obratný a rychlý. Okolí nejenom viděl, ale také chápal; byl vytvořen pro řešení těžkých úloh, to znamená ke hře, a tady se mu naskytla hra ne ledajaká - a se sázkou nejvyšší. Pirx se nemohl zdržet úsměvu, když pomyslil na Krullovu a Massenovu zaslepenost. To, že našli promyšleně odložené zpáteční rakety, považovali za zcela přesvědčivý důkaz aberace. Ale vždyť každý člověk by podstoupil totéž, jinak by celý výstup neměl žádný smysl, byl by jen zvláštním druhem gymnastiky. Ó, nešlo o to, a žádné vývody a rovnice, žádné náčrty by ho už nedokázaly přesvědčit.

Udivovalo ho pouze jedno, že Andal nespadl už dřív, vždyť šel sám, bez znalostí, bez tréninku, skoro se v tom nevyznal, nezkonstruovali ho přece proto, aby se pustil do křížku se skalami. Co by se stalo, kdyby se vrátil? Pirx, i když nevěděl proč, byl přesvědčen, že by se o tom nikdy nedověděli. Od Andala určitě ne. A tam na tom místě neměl ani společníka, ani skobu a snad ani nevěděl, že něco takového existuje, a přece riskoval skok. Nač v té chvíli myslil? Jistě na nic, jako on sám. Dosáhl, třebas jen na okamžik, okraje komínu? Jestliže ano, musela tam zůstat stopa, špetka radioaktivních atomů, které se zvolna budou rozkládat, až se vypaří a zaniknou.

 

 

Ananké

V povídce "Ananké" se Pirx stal svědkem katastrofy dopravní kosmické lodi Ariel, jejíž náklad měl doplnit zásoby marťanské kolonie Agathodaemon. Řídící počítač lodi nepochopitelně selhal v momentu, kdy se loď dostala do vlivu atmosféry a vichřice ztížila její stabilizaci. Při přistávacím manévru nečekaně ohlásil meteorový poplach a zahájil útěk od planety - vzlet - na plný tah. Kosmická loď při krkolomném manévru ztratila stabilitu a zřítila se na povrch planety. Nikdo z posádky nepřežil.

Neprodleně je jmenována vyšetřovací komise, mimojiné i proto, že hrozí nebezpečí, že by stejným způsobem mohla dopadnout i Ares, další konstrukčně shodná zásobovací dopravní loď, která je již na cestě k Marsu. Pirx je tím nejméně odborně vybaveným členem vyšetřovací komise, ale je v komisi jediným se zkušenostmi z pilotování kosmických lodí. A - jak se ukáže - je také jediným, kdo absolvoval zkoušku u pedanta Cornelia, tutora řídících počítačů kosmických lodí. Proto jako jediný má klíč k rozřešení té podivné situace.

 

Ukázka 1:

Cornelius byl nesnesitelně důkladný. Říkalo se mu pedant, puntičkář, pižďuch a lovec much, protože dovedl postavit na nohy polovinu posádky, aby honila mušku na palubě. Pirx se usmál, když si vzpomněl na svých osmnáct měsíců pod pedantem Corneliem. Teď si to mohl dovolit, ale tenkrát div nevyletěl z kůže. Bože, to byl ale suchar! A přece se ocitlo jeho jméno v encyklopedii dík Corneliově bádání vnějších planet, zejména Neptunu. Malý, s šedivým obličejem, věčně navztekaný, podezíral kdekoho, že ho chce oklamat. Tomu, co tvrdil - že musí posádky osobně revidovat, protože mu lidé pašují na palubu mouchy - se nevěřilo, ale Pirx dobře věděl, že to nebyl žádný výmysl. Cornelius měl v zásuvce škatuli prášku DDT, uměl strnout v rozhovoru se zvednutým prstem (běda tomu, kdo při tomto znamení nezkameněl) a sluchem lovil to, co mu připadalo jako bzukot. V kapse nosil vodováhu a kovový metr. Jeho kontrola nákladu připomínala místní ohledání na místě katastrofy, k níž sice zatím ještě nedošlo, ale která se blíží. V uších zněl Pirxovi křik: "Počítadlo jde, kryj se!" - po němž se vždycky jídelna vyprázdnila. Pamatoval se na zvláštní výraz v Corneliových očích, které jako kdyby se nezúčastnily toho, co zrovna dělal nebo říkal, ale provrtávaly pohledem okolí a hledaly v něm neuspořádaná místa. V lidech, kteří desítky let létají, se hromadí všelijaká podivínství, ale Cornelius byl jejich rekordmanem. Nesnášel nikoho za zády, a když náhodou usedl na židli, na které před chvílí někdo seděl, a on to vycítil podle teplého sedadla, vyskočil jako opařený. Byl z těch, které si člověk vůbec neumí představit mladé. Neopouštěl ho výraz utrpení, že všichni kolem něho jsou tak nedokonalí. Trpěl, protože z nich nemohl udělat stejné pedanty, jako byl on sám. Ťukal prstem na rubriky a všechno si ověřoval dvacetkrát...

 

Ukázka 2:

Anonym. Teď už si byl Pirx téměř jist, že to slovo pod sebou skrývá nějaké jiné. To se stává. Vyskočí falešné heslo, a člověk se ho nemůže ani zbavit, ani ho odloupnout z toho pravého slova, které zakrývá. Anonym.

Vstal. Pamatoval se, že na polici mezi marsiany stál tlustý slovník. Otevřel ho namátkou na AN, ANAK. Anakolut. Anakonda. Anakreontika. Anakruze. Analekta. (Co slov člověk nezná...) Analýza. Ananas. Ananké (z řečtiny): bohyně osudu. (Je to to? Ale co má společného bohyně...) Také: nutkání, nucení.

Klapky z očí spadly. Spatřil bílou ordinaci. Záda telefonujícího lékaře, okno otevřené, na stole papíry, které nadzvedával průvan. Obyčejná lékařská prohlídka. Vůbec se nesnažil přečíst ten text psaný na stroji, ale oči se samy chopily tištěných písmen, jako malý kluk se tvrdošíjně učil číst vzhůru nohama. "Warren Cornelius, diagnóza: Anankastický syndrom." Lékař si všiml, že se mu rozsypaly papíry, urovnal je a vstrčil do aktovky. Nebyl zvědavý, co znamená ta diagnóza? Asi ano, ale cítil, že by to od něho nebylo fair - a potom na to zapomněl. Kolik je to let? Nejméně šest.

Odložil slovník, byl jak rozrušený, vnitřně rozpálený, tak také zklamaný. Ananké - nutkání, tedy zřejmě obsedantní neuróza. Neuróza dotěrnosti! Četl o ní všechno, co mu přišlo do ruky, už jako kluk, měli takovou věc v rodině, a tak se chtěl dovědět, co to znamená. Paměť mu pomalu udílela vysvětlení, i když ne bez námahy. Kéž by měl všechno tak dobré jako paměť! Vybavovaly se mu věty lékařské encyklopedie, byly to krátké záblesky, které hned dopadaly na Corneliovu postavu. Viděl ho teď úplně jinak než dosud. Byla to podívaná stydlivá i žalostná současně. Proto si tedy dvacetkrát denně myl ruce, a musel pronásledovat mouchy, a vztekal se, když mu zmizela záložka do knihy, a zamykal si ručník, a nemohl usednout na cizí židli... Jedny nutkavé činnosti rodily další a další, stále silněji ho ovládaly, až byl všem pro posměch. Neušlo to nakonec pozornosti lékařů. Zastavili mu lety. Když Pirx zadoloval v paměti, měl pocit, že na té stránce dole byla dvě proloženě napsaná slova: "neschopen létat". A protože psychiatr nerozuměl počítačům, nechal ho pracovat v Syntronics.

 

Ukázka 3:

Práce v Syntronics. Zdálo by se, že pro Cornelia úplně ideální: Testovat, vyžadovat, komplikovat až po nejzazší mez odolnosti. Konečně mohl dát průchod svým uvězněným nutkáním! Pro nezasvěcence to vypadalo báječně: Starý praktik, zkušený navigátor předává své nejlepší vědomosti automatům. Co může být lepšího? Ale on měl před sebou otroky a nemusel se držet zpátky, když to nebyli lidé. Počítač, který vychází z pásu, je jako novorozeně: Schopný všeho, ale nic neumí.

Učit se - to znamená specializovat se a současně ztrácet prvotní uniformitu. Na stanovišti kontroly plní počítač úlohu mozku, zatímco simulátor napodobuje tělo. Mozek připojený k tělu - to je ta správná analogie.

Mozek musí vědět, jaký je stav a připravenost každého svalu, stejně tak počítač má znát stav palubních systémů. Elektrickými cestami vysílá roje otázek, jako by házel tisíc míčků najednou do všech zákoutí kovového obra, a z ozvěnových odpovědí si utváří obraz rakety a jejího okolí. Do této spolehlivosti vstoupil člověk, který trpěl strachem z věcí neočekávaných a který proti tomu strachu bojoval rituály obsedance. Simulátor se stal nástrojem nutkání, vtělením jeho úzkostí. Pracoval ve shodě s hlavním principem: bezpečnosti. Nevypadalo to na chvályhodnou horlivost? Co úsilí jistě vynaložil! Normální průběh začal považovat za nedostatečně spolehlivý. Čím obtížnější je situace lodi, tím rychleji je nutno se o ní informovat. Domníval se, že tempo kontroly agregátů musí být v korelaci se závažností operace. A protože ze všeho nejzávažnější je operace přistání... Změnil program? Ani trochu. Tak jako nemění pravidla v učebnici řidiče ten, kdo kontroluje automobilový motor každou hodinu místo každý den. Proto mu program nemohl vzdorovat. Ubíral se směrem, kde program neměl žádné zajištění před chybnými kroky, protože něco takového žádného programátora vůbec nenapadlo. Když takto testovaný počítač zklamal, Cornelius ho poslal zpátky do technického oddělení. Byl si vědom, že počítače nakazil obsedancemi? Asi ne. Byl to praktik, v teorii se nevyznal, byl to pedant nejistoty - a takovým byl také vychovatelem strojů. Přetěžoval počítače, jenže ty si nemohly stěžovat. Byly to nové modely, chováním připomínající hráče v šachy. Počítač-hráč porazí každého člověka pod tou podmínkou, že jeho pedagogem nebude nějaký Cornelius. Počítač předpokládá partnerova rozhodnutí dva tři tahy předem. Kdyby se snažil je předpokládat deset tahů předem, přetížil by se nadměrným množstvím možných variant, které vzrůstají geometrickou řadou. Počítat předem s deseti možnými, po sobě následujícími tahy na šachovnici - pro to nestačí ani triliónovost operací. Takový sebeochromující šachista by odpadl hned v první hře. Na palubě rakety to však nebylo vidět na první pohled. Bylo možno pozorovat jen vstupy a výstupy systémů, ale ne to, co se odehrává mezi nimi. A mezi nimi narůstala tlačenice, i když na povrchu všechno probíhalo normálně - do určité doby. Takhle je tedy formoval a takové repliky rozumu, který si sotva stačí poradit s reálnými úkoly - tolik si vytvořil fiktivních - se ocitly u řízení stotisícovek. Každý z těch počítačů trpěl anankastickým syndromem: Nutkáním opakovat operaci, komplikovat prosté úkony, manýrismem, obřadností, zřetelem na "všechno najednou". Úzkost přirozeně nenapodobovaly, jen strukturu reakcí úzkosti vlastních. Je paradoxní, že právě skutečnost, že to byly nové, zdokonalené modely se zvětšeným obsahem, se přičinila o jejich zkázu, protože mohly fungovat velmi dlouho přesto, že se jejich obvody postupně zahlcovaly spoustou znaků. Ale v nadhlavníku Agathodaemonu přeplnila číši nějaká ta poslední kapka, možná to byly první nárazy vichřice, jež vyžadovaly bleskurychlou reakci, ale počítač, ucpaný lavinou, kterou sám v sobě rozpoutal, už neměl čím řídit. Přestal být přístrojem pracujícím v reálném čase, nestačil už modelovat skutečné události, utápěl se v iluzích... Ocitl se tváří v tvář obrovské hmotnosti, planetě - a program mu prostě nedovolil nepokračovat v operaci jednou začaté, přestože už v ní současně pokračovat nemohl. Proto si interpretoval planetu jako meteor na kolizním kursu, jelikož to byla poslední otevřená vrátka, jelikož program připouštěl jedině takovou eventualitu. Nemohl to sdělit lidem v řídící kabině, protože nebyl přece uvažujícím člověkem! Počítal do konce, vážil možnosti: Srážka by znamenala jistou zkázu, kdežto útěk jen v devadesáti a několika procentech, a proto volil útěk - havarijní vzlet!

 

Ukázka 4:

V přízemí bylo prázdno. V kabině laserového vysílače seděl jen jediný, službu konající technik, Haroun. Pirx poslal tento radiogram: Země, USA, Boston, Syntronics Corporation, Warren Cornelius: THOU ART THE MAN! A podepsal se s dodatkem: Člen komise pro vyšetřování příčin ztroskotání "Ariela". Místo odkud byl radiogram odeslán: Mars, Agathodaemon. To bylo všechno. Vrátil se do svého pokojíčku a zavřel se. Kdosi pak klepal na dveře, bylo slyšet hlasy, ale Pirx se ani nehnul. Musel být sám, protože začal prožívat duševní muka, která očekával. Proti tomu se už nedalo nic dělat.

Četl do pozdní noci Schiaparelliho, aby si nemusel stokrát v různých variantách představovat, jak Cornelius nadzvedává zježené prošedivělé obočí, bere do ruky radiogram s hlavičkou Marsu, rozkládá šustící papír a drží ho daleko od dalekozrakých očí. Ze Schiaparelliho nerozuměl ani slovu. A když otáčel stránku, vypukl v něm nezměrný úžas, smísený téměř s dětinskou lítostí: Jak to, to jsem způsobil já? Já že jsem něco takového mohl udělat?

Bylo mu přece úplně jasné, že Cornelius uvízl v pasti jako myš. Neměl kudy ven, nikde ani nejmenší skulina, situace už tou podobou, kterou jí vtisklo seskupení událostí, nepřipouštěla žádný únik. A tak svým špičatým zřetelným písmem načrtl na papír pár vět na vysvětlenou, že sice jednal s dobrým úmyslem, ale že na sebe bere všechnu vinu, podepsal se a ve tři hodiny třicet - tedy čtyři hodiny poté, co dostal radiogram - se střelil do úst. V tom, co napsal, nebylo jediné slovo o chorobě, žádný pokus o sebeospravedlnění, nic.

Jako kdyby byl Pirxův čin akceptoval pouze v tom, co souviselo se záchranou "Arese", a rozhodl se té záchrany zúčastnit - ale jinak v ničem. Jako kdyby mu byl vyjádřil jak věcný souhlas, tak naprosté pohrdání za takto zasazenou ránu.

 

Poznámka: "Thou Art the Man! " je krátký příběh od Edgara Allana Poea, považovaný za experiment v detektivce. Jistý muž je neoprávněně obviněn z vraždy svého strýce, jehož mrtvola chybí. Nepojmenovaný vypravěč najde tělo a začne podezírat z vraždy údajného nejlepšího přítele oběti. Připraví komplikované spiknutí, aby vraha odhalil. Vytvoří zdání, že se mrtvola vrátila k životu a ukázala na nejlepšího přítele a zvolala: "Ty jsi ten muž!"

Pirx si během přemýšlení o Corneliovi vzpomněl, že zrovna tuhle povídku si Cornelius oblíbil a považoval ji za skvělou...

 

 

Pirxovo vyprávění

Příběh líčí neočekávanou událost, kdy se Pirx při cestě od Merkuru zničehonic setká s velkou a prastarou kosmickou lodí mimozemšťanů. Shoda nepříznivých okolností mu však vůbec nedovolí tuto loď sledovat, ba ani nafilmovat či nahlásit své pozorování na základnu.

 

Ukázka 1:

Kolem jedenácté jsem si šel něco sníst do jídelny; telegrafista, který na to, jak se zdálo, jenom čekal, zmizel jako pára a já jsem byl příliš unaven, abych na něj myslil, natož abych ho hledal. Inženýr skončil hlídku, znovu si dělal starosti kvůli švagrovi, a když se ubíral do své kabiny (zíval jako velryba), řekl, že levá radarová obrazovka je asi poškozená, protože v jednom místě v ní cosi zelené jiskří. S těmi slovy odešel, já zas dojídal studené hovězí z konzervy - a najednou jsem, s vidličkou zapíchnutou do nechutně studeného tuku, zkameněl.

Inženýr rozuměl radarovým obrazům jako já asfaltu. Ta "pokažená" obrazovka...

V příštím okamžiku jsem běžel k řízení. Říká se to tak, ve skutečnosti jsem se pohyboval jenom tak rychle, jak bylo možné, protože všecko zrychlení spočívá v posunování rukama a v odrážení nohama od výčnělků stěn nebo stropu; místnost, když jsem se do ní konečně dostal, byla jakoby vychladlá, světla na pultech zhasnuta, kontrolky pásem zářily sotva jako svatojánské mušky ve spánku, pouze obrazovky radarů tepaly neustálými kruhy vodících paprsků; už ode dveří jsem se díval na levou.

V její dolní pravé čtvrtině se leskl nehybný bod a vlastně - když jsem přistoupil docela blízko - skvrnka velikosti mince, čočkovité zploštělá, dokonale pravidelná, zelené fosforeskující, jako maličká, jenom zdánlivě nehybná rybka prázdného oceánu; kdyby ji spatřila normální hlídka, ale ne teď, ne teď, půl hodiny předtím, zapojila by automatický polohový vysílač, uvědomila by velitele a od tamté lodi by si vyžádala informace o kursu a určení, ale já jsem neměl žádné hlídky, bylo o půl hodiny později, byl jsem sám, takže jsem, čestné slovo, prováděl všecko najednou - výzva k identifikaci, poloha, vysílač, příprava do chodu, abych každým okamžikem mohl zapnout tah (byl studený jako nesmírně, strašně starý nebožtík); minuty míjely, a já dokonce stačil uvést do pohybu příruční poloautomatický kalkulátor; ukázalo se, že ta loď má kurs souběžný s naším, rozdíl činil zlomek minuty, pravděpodobnost srážky, zde v prostoru nepředstavitelně malá, se rovnala skoro nule.

Jenomže loď mlčela. Přesedl jsem si do druhého křesla a začal jsem na ni pálit morseovku z palubního laseru. Byla za námi, vzdálena možná devět set kilometrů, vlastně neobyčejně blízko, takže jsem se už, abych pravdu řekl, viděl před Kosmickým tribunálem (ovšem nikoli za "způsobení katastrofy" - pouze za "porušení osmého paragrafu Kodexu kosmologie", a to NP - nebezpečné přiblížení). Myslil jsem si, že i slepí by spatřili mé světelné signály. Ta loď mně tak vytrvale seděla v radaru a nechtěla se odlepit od "Perly", ba právě naopak - dokonce se k ní blížila, jenom proto, poněvadž zrovna měla přibližný kurs. Byly to téměř rovnoběžné dráhy; v kvadrantu se posunula už k okraji, protože byla rychlejší. Od oka jsem její rychlost odhadl na hyperbolickou; samozřejmě, dvě zaměření v desetivteřinovém intervalu ukázala, že dělá devadesát kilometrů za vteřinu. A my sotva pětačtyřicet!

Neodpovídala a přibližovala se; vypadala nádherně, dokonce až moc nádherně. Zeleně planoucí čočka, patrná z boku, štíhlé vřeténko... Pohlédl jsem na radarový měřič vzdálenosti, protože mi nějak moc narostla - čtyři sta kilometrů. Zamručel jsem. Z takové vzdálenosti každá loď vypadá jako čárka. Ech, ta moje "Perla noci"! pomyslil jsem si. Nic tu není v pořádku! Přehodil jsem obraz na malý příruční radar se směrovou anténou. Byl stejný. Zůstal jsem jako omráčený. Snad je to - mihlo mi hlavou - taky takový "vlak Le Mansův" jako tenhle, na kterém jsem strojvedoucím? Ano, složen ze čtyřiceti vraků, jeden za druhým, proto ty rozměry... Ale proč takhle vřetenovitý?

Zapojil jsem fónii a začal ji volat. Žádal jsem různé věci - aby rozsvítila poziční signály a vystřelila rakety, aby identifikovala původ, udala jméno, místo určení, firmu, všecko samozřejmě domluvenými zkratkami, ale ona si letěla klidně, tiše, o vlas nezměnila ani rychlost, ani kurs, a měl jsem ji už ve vzdálenosti osmdesáti kilometrů.

Ve vzdálenosti dvaceti dvou kilometrů ta loď už jasně začala předstihovat "Perlu". Věděl jsem, že vzdálenost se začne zase zvětšovat, takže všecko jako by bylo v pořádku; celou dobu až do toho okamžiku jsem hleděl jenom na měřič vzdálenosti, protože byl nejdůležitější, a teprve teď jsem se znovu podíval na radaroskop.

To nebyla loď, ale létající ostrov...

Byl jsem přesvědčen, že je částí hyperbolického roje. Oko bývá za jistých okolností podobné fotografické kameře, obraz, prudce osvětlený, třebas jenom na zlomek vteřiny, si lze ještě dlouho po jeho zániku nejen pamatovat, ale analyzovat úplně dopodrobna, málem tak, jako by současně trval před námi. A já v tom závěrečném osvětlení rakety spatřil povrch obra; jeho na míle dlouhé boční strany nebyly hladké, ale rozryté bezmála jako měsíční povrch, světlo se rozteklo po jeho nerovnostech, po jeho hrbolech, kráterových propadlinách - milióny let už tak musil letět, tmavý a mrtvý vcházel do prašných mlhovin, po staletích z nich vycházel a meteoritový prach jej desítkami úderů ukousával a současně rozmělňoval erozí vzduchoprázdna. Neumím říci, odkud se ve mně brala ta jistota, ale věděl jsem, že v něm není nikdo živý, že je to vrak už miliardy let starý a že snad už ani neexistuje civilizace, která jej zrodila!

 

Ukázka 2:

Výtahem jsem sjel do středokruhu, do radiostanice, a určil jsem si program činnosti. Volací signál Hlavní Luně se žádostí o přednostní právo pro mé následující zprávy, protože jde o informace největší důležitosti; takové nebude přijímat automat, ale pravděpodobně koordinátor Luny, který bude mít službu; podám hlášení o zpozorování cizí lodě, která hyperbolickou rychlostí proťala můj kurs a pravděpodobně byla částí galaktického roje. Ihned požádá o prvky jejího pohybu. Budu muset říci, že jsem je doopravdy vypočítal, ale že je nemám, protože aparát měl zásobník pásky v nepořádku a prázdný. Proto požádá, abych hlásil "fix" pilota, který jako první tu loď zpozoroval. Ale žádný takový "fix" pilot není, protože hlídku měl inženýr, vzděláním silničář, a ne kosmonaut; pak se zeptá - jestli už mu to nebude dost podezřelé - proč jsem v části závěrečných měření neběžel předat informace svému telegrafistovi; budu tedy nucen vysvětlit, že telegrafista nevykonával službu, protože byl opilý. A jestli bude chtít ještě i potom pokračovat se mnou v rozhovoru o oněch věcech přes těch tři sta šedesát osm miliónů kilometrů, které nás dělí, zatouží se dozvědět, proč některý z pilotů neslouží jako zástupce telegrafisty; potom řeknu, že celá posádka má příušnice a leží v horečce. Kdyby měl ještě vůbec nějaké pochybnosti, utvrdí se v přesvědčení, že člověk, který ho uprostřed noci plaší zprávami o lodi "těch jiných", buď není při smyslech, anebo je opilý. Zeptá se, jestli jsem nějakým způsobem zaznamenal obraz lodi - vyfotografováním ve světlic raket, zápisem radarových dat na ferropásce anebo aspoň zaznamenáním všech postupných výzev, s nimiž jsem se na ni rádiem obracel. Ale nemám nic, poněvadž jsem příliš spěchal, neuvažoval jsem, že bude potřeba nějakých fotografií, pozemské lodě vždycky brzy dostihnou neobvyklý cíl - a všecka zapisující zařízení byla vypnuta. Potom udělá to, co bych na jeho místě udělal já - dá příkaz, abych přestal vysílat, a všech lodí mého sektoru se zeptá, jestli některá nepostřehla něco podezřelého. Ale žádná loď nemohla spatřit galaktického hosta. Byl jsem o tom přesvědčen. Potkal jsem ho jen proto, že jsem letěl v rovině ekliptiky, přestože je to co nejpřísněji zakázáno, neboť v ní stále krouží prach a zbytky rozdrcených meteoritů a ohonů komet. Překročil jsem ten zákaz, protože jinak by mi nestačilo palivo na akce, které měly Le Manse obohatit o sto čtyřicet tisíc tun raketového šrotu. Bylo třeba ihned upozornit koordinátora Luny, že setkání proběhlo v zakázaném pásmu, a to by ovšem mělo za následek nepříjemný rozhovor v disciplinární komisi Tribunálu kosmické plavby. Zajisté, objevení té lodi bylo víc než napomenutí a snad i trest komise, ale pouze tehdy, když loď bude skutečně objevena. A to se mi právě zdálo beznadějné. Musil bych totiž požádat, aby do prostoru dvojnásobného ohrožení, to je v rovině ekliptiky a navíc ještě postižené hyperbolickým rojem, poslali hledat celou flotilu lodí. Koordinátor Luny, i kdyby dokonce chtěl, neměl by právo to udělat; a kdybych se na hlavu postavil a do rána volal zemský COSNAV a Mezinárodní komisi pro zkoumání záležitostí kosmu a čertví koho ještě, začaly by nejspíš porady a zasedání, takže i kdyby proběhly rychle, bylo by vydáno rozhodnutí až po nějakých třech týdnech. Ale - jak jsem to spočítal ještě ve výtahu, protože mi to tehdy v noci myslilo opravdu rychle - ta loď bude v té době sto devadesát šest miliónů kilometrů od místa setkání, tedy až za Sluncem, které bude míjet dostatečně blízko, aby vychýlilo její trajektorii, a prostor, v němž ji bude nutno hledat, bude větší než deset miliard krychlových kilometrů. A možná - dvacet.

Tak se to rýsovalo, když jsem dorazil do radiostanice. Posadil jsem se a zkoušel ještě, jaká je naděje pozorovat loď velkým radioteleskopem Luny, nejmodernějším radioastronomickým aparátem tohoto systému. Radioteleskop byl silný, ale ne zase tak silný, aby ze vzdálenosti čtyř set miliónů kilometrů zachytil několikakilometrové těleso. A to byl konec celé té historky. Lístky s výpočty jsem roztrhal, vstal jsem a tiše jsem šel do kajuty s pocitem spáchaného zločinu. Měli jsme hosta z kosmu, návštěvu, jaká se objevuje - copak vím? - jednou za milióny, ne, za stovky miliónů let. A kvůli příušnicím, Le Mansovi, jeho vraku, opilému mesticovi, inženýru s jeho švagrem a mé nevšímavosti - proletěl nám před nosem, až se ztratil jako duch v nekonečném prostoru. Od té noci jsem žil po dvanáct týdnů v jakémsi podivném napětí - v té době mrtvá loď musela vejít do prostoru velkých planet, a proto byla ztracena už navždy. Pokud to bylo možné, neopouštěl jsem radiostanici, utěšoval jsem se stále slábnoucí nadějí, že přece ji někdo zahlédne, někdo duchapřítomnější než já, anebo prostě s větším štěstím, ale nic takového se nestalo. Rozumí se, že jsem o tom nikomu neřekl. Lidstvo nemívá často takové příležitosti. Necítím se vinen jenom před lidstvem - ale také před obyvateli té neznámé civilizace. A nečeká mě ani sláva Hérostratova, protože teď, po tolika letech, mně už nikdo naštěstí neuvěří.

 

Zdroje:

Stanislav Lem: Příběhy pilota Pirxe

Wikipedie

archiv internetového deníku neviditelnypes.cz

 


komentářů: 6         



Komentáře (6)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Web  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Axina
6
Axina * Web 08.07.2018, 10:43:37
[5] Solaris je skvělý román.
Ananké je "jen" povídka, ale oslovuje mne hned na několika úrovních. Jako IT specialistu, jako (zřejmě) člověka se sklonem k perfekcionismu i jako přímočarého realistu, který věří na sílu slova.

5
TlusŤjoch (neregistrovaný) * Web 08.07.2018, 10:08:35
Lema mám rád.
Nejvíce "SOLARIS".

Axina
4
Axina * Web 20.06.2018, 12:44:02
[3] Snažila jsem se u každé povídky vybrat dějově nejvýznamnější ukázky (samozřejmě ve správné chronologii), tak, aby čtenář postihnul podstatu příběhu a současně měl možnost ocenit jedinečný styl vypravěče. Spojení úvodní annonce povídky a následných ukázek by mělo zajistit, aby se pozorný čtenář "neztratil".

Milos
3
Milos Web 19.06.2018, 21:58:05
Text je hodně náročný, četl jsem ho 2-krát, ale je tam tolik vrstev, že se čtenář hned ztratí.
Robot, který zatoužil po zdolání náročné stěny, mě oslovil nejvíc.
Říkám si, jak by mistři sci-fi psali dnes, v jejich době byly ještě sálové počítače a malé monitory.

Axina
2
Axina 16.06.2018, 07:58:05
[1] Pár zrozenců ve znamení Vodnáře jsem znala/znám. Pilota ale žádného.
Sugr, dostala ses k přečtení celého přiblížení aspoň jedné povídky...? Mrkající

1
sugr (neregistrovaný) * Web 16.06.2018, 06:30:14
Pilot, Vodnář..., hned začátek článku z uvedeného Zdroje, je mi blízký. Mrkající

«     1     »