Stanislav Lem: Příběhy pilota Pirxe (1/3)

rubrika: 3.2 Sci-fi povídky a romány


Stanislav Lem (1921-2006) byl polský lékař a spisovatel, světoznámý autor sci-fi. "Příběhy pilota Pirxe" je jeho povídková kniha, soubor devíti krátkých vědeckofantastických povídek, které spojuje literární postava astronavigátora a pilota kosmických raket Pirxe. Kniha patří mezi mé oblíbené. Byla vydána v originále v roce 1968. Česky vyšla poprvé v nakladatelství Odeon v roce 1978. Překlad: Oldřich Rafaj, Jaroslav Simonides a Lenka Stachová.

Na tomto blogu budou jednotlivé povídky přiblíženy celkem ve třech samostatných článcích. V případě, že čtenáři projeví zájem, zprostředkuji úplné znění knihy. Pokud je mi známo, kniha vyšla v češtině pouze v jednom vydání a k dostání je pouze v antikvariátech.

 

Axina


Test

 

Povídka "Test" líčí Pirxův první let v raketě ze Země na Měsíc v dobách jeho pilotních studií. Do posledního okamžiku Pirx (stejně jako ostatní adepti) neví, že jde o let simulovaný, loď neopustí startovací plošinu. Pirx během "letu" zažije pěkně horké chvíle ve stavu bez tíže i v mnohonásobném přetížení. Zmatkuje, pochybuje o svých schopnostech, je evidentním kandidátem na propadnutí. Ovšem na rozdíl od premianta a dříče Boersta simulovaný let úspěšně dokončí. 

Ukázka:

 

Pirx vyrazil vzhůru ze svého smrtelného letu střemhlav a teď se vzdaloval od Měsíce s klesající rychlostí. Jak nízko nad povrchem proklouzl? Výškoměr to zaregistroval, ale v tomto okamžiku měl v hlavě něco jiného než si zjišťovat nějaké číselné údaje. Teprve teď si uvědomil, že poplašný signál, který po celou dobu houkal, umlkl. Za moc takový signál nestojí. To už by radši měli pověsit u stropu nějaký zvon. Když hřbitov, tak hřbitov. Něco tichounce zabzikalo - moucha. Druhá moucha! Žila - potvora jedna! Létala přímo pod bání. Měl v ústech cosi odporného, drsného, plátěné chuti - konec bezpečnostního pásu! Po celý čas jej drtil v zubech. Neměl o tom ani tušení!

Zapjal pás, položil ruce na páky - musel raketu dostat na správnou oběžnou dráhu. Po obou JO pochopitelně už nebude ani stopy - ale musí se dovléci tam, kam mu přikazuje úkol, a ohlásit se LUNĚ NAVIGAČNÍ. Nebo snad LUNĚ HLAVNÍ, protože měl havárii? Čert ví! Nebo být ticho? Vyloučeno! Až se vrátí, uvidí krev, dokonce průhledný strop je červeně zacákaný (teď si toho všiml), kromě toho registrátor zapsal na pásek všechno, co se dělo: blázniviny pojistek a jeho boj s nouzovou pákou. Ty AMU jsou k pohledání, to si pište. A ti, co člověka při startu vpakují do takovéhle rakve, ti jsou taky za všechny prachy!

Ale někomu se hlásit musel, jen pořád ještě nevěděl komu; sklonil se tedy a povolil si náramenní pás.

Sáhl pro tahák, který ležel pod křeslem. "Proč bych se neměl podívat? Aspoň teď bude k něčemu dobrý."

Tu zaslechl, že něco vrzlo - načisto jako kdyby se otvíraly dveře.

Za ním žádné dveře nebyly, to věděl stoprocentně. Nemohl se ostatně obrátit, protože byl připoután pásy ke křeslu, ale pruh světla dopadl na obrazovky, hvězdy na nich zbledly a on uslyšel tlumený hlas Šéfův:

"Pilote Pirxi!"

Chtěl vyskočit, ale pásy ho zadržely. Klesl zpět; zdálo se mu, že se zbláznil. V uličce mezi stěnou pilotní kabiny a skleněnou koulí se objevil Šéf. Stál před ním ve své šedé uniformě, díval se na něho svýma šedýma očima - a usmíval se. Pirx honem nevěděl, čí je.

Skleněná koule se vznesla do výše, začal mechanicky rozpínat pásy, vstal, obrazovky za Šéfovými zády najednou zhasly, jako by je sfoukl.

"Ujde to, pilote Pirxi," řekl Šéf. "Ujde to."

Pirx ještě pořád nevěděl, čí je. Stál před Šéfem v pozoru a udělal strašnou věc, otočil hlavu, pokud mu to dovolil napolo nafouknutý límec.

Celá ulička i s příklopem byla otevřena, jako kdyby raketa na tomto místě praskla ve dví. V pruhu večerního světla bylo vidět můstek haly, lidi stojící na něm, lana, mřížové nosníky. Pirx pohlédl na Šéfa, ústa dokořán.

"Pojď, chlapče," řekl Šéf. Pomalu mu podal ruku, kterou Pirx uchopil; Šéf zesiluje stisk dodal: "Vyslovuji ti uznání jménem Společnosti a svým... omlouvám se ti. To... muselo... být. Teď pojď, zajdeš si ke mně. Budeš se moci umýt."

Vykročil k východu. Pirx ho následoval; našlapoval ztěžka a nemotorně. Venku bylo chladno a foukal mírný vítr - proudil do haly odsunutou částí stropu. Obě rakety stály na týchž místech jako předtím, jen několik dlouhých silných kabelů, obloukovitě se pronášejících nad prázdným prostorem, vedlo ke špičkám. Ty kabely zde předtím nebyly.

Instruktor, který stál na plošině, mu cosi říkal. Přes přílbici bylo špatně slyšet.

"Co?" zeptal se mechanicky.

"Vzduch! Vypusť vzduch z kombinézy!"

"Aha! Vzduch..."

Stiskl ventilek - ozval se sykot. Stál na plošině. Jacísi dva lidé v bílých pláštích čekali před lanky bariéry. Jeho raketa vypadala, jako kdyby měla prasklou špici. Zmocňoval se ho pomalu pocit divné slabosti, úžasu, zklamání, které se stále určitěji měnilo ve vztek.

Otvírali příklop druhé rakety. Šéf stál na plošině a lidé v bílých pláštích mu něco říkali. V druhé raketě se ozvala slabá rána...

Vypadl odtamtud jakýsi hnědý, pruhovaný, svíjející se ranec, jako nezřetelná skvrna kymácela se hlava bez přilby, zalykala se řevem... Nohy pod ním poklesly. Ten muž... Boerst se srazil s Měsícem.

 

Podmíněný reflex

 

V povídce "Podmíněný reflex" je Pirx o něco starší, ale stále ještě studuje. Je tvrdohlavý a řídí se selským rozumem. Ne přízemním, ale tím zdravě skeptickým, který ho udrží v psychické rovnováze i v té nejobávanější zkoušce ročníku - v lázni, ve tmě, kdy veškeré podněty zvenčí jsou eliminovány a člověk je sám jen se sebou a se spodními proudy svého já. Extrémní psychická odolnost, kterou při zkoušce prokáže, je důvodem, proč jeho prázdninová praxe probíhá na odlehlé vědecké základně ležící na odvrácené straně Měsíce, kde před nedávnem tragicky a nevysvětlitelně zahynuli dva kanadští vědci, Challier a Savage. Vyšetřování nenašlo odpověď na otázku, k čemu vlastně na stanici došlo. Od Pirxe se neočekává, že problém rozřeší. Je přidělen k vědeckému pracovníkovi Langnerovi a má za úkol zajistit, aby se neštěstí neopakovalo. Pirxovi se však podaří záhadnou smrt vědců objasnit.

Ukázka:

 

Pirx vyběhl na chodbu. Do tlakové komory, ven! Doběhl k hermetickým dveřím. Ale když probíhal kolem kuchyně, zahlédl něco černého na bíle prostřeném stole. Ty fotografické bloky, které přinesl a které tam bezděčně hodil, když ho vyděsila Langnerova nepřítomnost... To ho málem ochromilo. Stál na prahu komory s přílbou v rukou a nehýbal se z místa.

"Je to úplně stejné jako tenkrát. Úplně stejné!" pomyslel si. "Chystal večeři, a najednou odešel. Teď odejdu já za ním a... nevrátíme se žádný. Příklop zůstane otevřený, za několik hodin začne Ciolkowski volat rádiem. Nedostane odpověď..."

Něco v něm křičelo: "Jdi, ty blázne! Na co čekáš? Vždyť on tam leží! Třeba ho strhla lavina z vrcholu a tys ji neslyšel, protože tady není nic slyšet, on ještě žije, nehýbá se, nespadl, žije, dýchá, honem..."

A přece se nehýbal. Najednou se vrátil, vřítil se do radiostanice a dobře si prohlédl ukazatele. Nic se nezměnilo. Jednou za čtyři pět vteřin pozvolné rozšíření "kočičího oka", chvějivé, nejisté. A záblesk v radaru na kraji propasti...

Podíval se, jaký je úhel sklonu antény. Byl minimální. Neregistrovala už blízké okolí stanice, vysílala impulzy v maximálním dosahu.

Natáhl hlavu k ukazateli dechu, takže ho měl těsně před očima. Spatřil cosi podivného. Zelené oko nejenže se roztahovalo a zavíralo, ale současně se pravidelně chvělo - jako kdyby se do rytmu dechu promítal rytmus jiný, daleko rychlejší. Chvění v agónii? Nějaké křeče? Ten tam umírá - a on s pootevřenými ústy chtivě upírá pohled na pohyby katodového jiskřiště, stále stejné, pozvolné, zoubkované druhým rytmem. Aniž sám věděl, proč to vlastně dělá, chytil anténový kabel a vytrhl ho z kontaktu. A stalo se něco neuvěřitelného: ukazatel s utrženou anténou, izolovaný od vnějších impulsů, se pohyboval stále stejně, místo aby znehybněl.

Stále v tom nepochopitelném úžasu doběhl k pultu a zvětšil sklon radarové antény. Vzdálený záblesk, který se dosud držel pod Sluneční Bránou, začal putovat k okraji obrazovky. Radar zachytával stále bližší sektory okolí, až se v něm najednou objevilo druhé světélko, daleko větší a silnější. Druhý skafandr!

Určitě to byl člověk. Pohyboval se. Pomalu, pravidelně sestupoval dolů, vyhýbaje se nějakým překážkám v cestě, protože uhnul někdy vlevo, někdy vpravo a mířil přímo k Sluneční Bráně, k té druhé vzdálené jiskřičce, k druhému člověku! Pirx měl oči navrch hlavy. Jiskřičky byly dvě, blízká pohyblivá a vzdálená bezvládná. Na Mendělejevu byli jen dva lidé, Langner a on. Aparatura říkala, že jsou tři. Tři však být nemohli. A tak lhala.

V kratším čase, než bylo zapotřebí k tomu, aby si to všechno nechal projít hlavou, byl už v komoře, v ruce raketovou pistoli a náboje. V následující minutě stál na báni kopule a pálil jednu signální raketu za druhou, míře strmě dolů stále týmž směrem - k Sluneční Bráně. Sotva stačil vyhazovat horké nábojnice. Těžká pažba raketové pistole mu skákala v ruce. Slyšet nebylo nic, po stisknutí spouště následovalo lehké odhození, rozkvetly ohnivé čáry, brilantová zeleň, purpurový plamen vystřelující červené kapky, gejzír modrých hvězdiček... Pálil jednu za druhou, barvy si nevybíral. Až konečně z černočerné tmy dole bleskla v odpověď oranžová hvězda, jež mu vybuchla nad hlavou, osvítila ho a zasypala, jakoby za odměnu, deštěm planoucích pštrosích per. A po ní druhá - deštěm šafránového zlata...

 

Patrola

 

Povídka "Patrola" začíná skoro detektivně - piloti se přestali vracet z hlídkových letů. To už je Pirx po škole a patroluje v odlehlé části Sluneční soustavy. Nikdo po něm nechce žádná vzrušující odhalení. Přesto se dostane do situace, ve které zcela jistě byli i jeho záhadně zmizelí předchůdci. Na obrazovce předního lokátoru se mu objeví podivný objekt - kosmické plavidlo neodpovídající na výzvy, nedostižitelné, záhadné. Pirx chce zjistit, co je to za loď a málem způsobí záhubu své rakety. Nakonec si uvědomí, že nesmí nekriticky důvěřovat technice, a přežije. Záhada se posléze vyřeší. Zjistí se, že šlo o doposud neznámou technickou závadu v elektronickém systému rakety, která měla zničující vliv na psychiku osaměle patrolujících kosmických pilotů.

Ukázka:

 

Světélko, které líně vklouzlo na obrazovku, bylo úplně bílé. Pirx cítil, že mu oči pomalu vylézají z důlků. Ani nemrkal, tak se bál, že je ztratí z očí. Když ho konečně začaly pálit, mrkl, ale nic se nezměnilo. Bílý bod se klidně pohyboval vpřed, již jen několik centimetrů jej dělilo od protějšího okraje obrazovky. Ještě minutu a zmizel by ze zorného pole.

Pilotovy ruce uchopily samy, bez pomoci zraku, příslušné páky. Reaktor, dosud běžící naprázdno, byl probuzen a okamžitě zabral. Zrychlení vmáčklo Pirxe do křesla z porézní gumy a hvězdy na obrazovkách se pohnuly. Mléčná dráha stékala šikmo dolů, jako kdyby to opravdu byla mléčná dráha, zato pohyblivé světélko se přestalo pohybovat, špička rakety šla přesně za ním, mířila na ně jako nos ohaře na koroptev zapadlou do houští. Jak je cvik přece jen důležitý.

Celý manévr netrval ani deset vteřin.

Do té chvíle si pilot Pirx ještě vůbec nestačil pomyslit, až teď ho poprvé napadlo, že to, co vidí, musí být halucinace, protože takové věci se nestávají. Tato myšlenka mu sloužila ke cti. Lidé mají všeobecně přehnanou důvěru ve své smysly, a když na ulici spatří zemřelého přítele, jsou spíše ochotni připustit, že vstal z mrtvých, než že se oni zbláznili.

Pilot Pirx vložil ruku do vnější kapsičky v potahu křesla, vytáhl odtamtud malou lahvičku, zastrčil si do nozder její dvě průhledné trubičky a vtáhl nosem, až se mu oči zalily slzami. Psychran prý mařil i kataleptické stavy jogínů i vidění světců. Avšak světélko se dále sunulo uprostřed levé obrazovky před Pirxovýma očima. Protože udělal, co bylo jeho povinností, vložil lahvičku zpět na místo, lehce zamanévroval kormidly, a když se ubezpečil, že sleduje těleso sbíhavým kursem, pohlédl na radar, aby odhadl vzdálenost svítícího předmětu.

A tu ho potkal druhý otřes, okénko meteorradaru bylo totiž prázdné, nazelenalý pátrací paprsek, zářící jako pruh fosforu vystaveného neobyčejně dlouho působení Slunce, běhal si po kotouči dokola, pořád dokola a neukazoval sebemenší záblesk, nic, dočista nic!

Pilot Pirx si pochopitelně nepomyslil, že má před sebou ducha se zářící aureolou, na duchy vůbec nevěřil, přestože za jistých okolností o nich vyprávěl známým, hlavně ženám, ale v těchto případech nešlo o spiritismus.

Pirxe prostě napadlo, že to, za čím letí, není mrtvé kosmické těleso, protože taková tělesa kužel radarových paprsků vždycky odrážejí. Pouze předměty vyrobené uměle a potažené zvláštní látkou, která pohlcuje, tlumí a rozptyluje centimetrové vlny, nedávají žádný optický odraz.

Pilot Pirx si odkašlal. Cítil, jak jeho pohybující se hrtan lehce tlačí na laryngofon upevněný na krku, a řekl mechanicky:

"AMU 111, Patrola, volá objekt letící v sektoru 1.102,2 v kursu blížícímu se sektoru 1.404 s jedním bílým obrysovým světlem. Oznamte svá CQD. Oznamte svá CQD. Poslech."

A čekal, co bude dál.

Míjely sekundy, minuty, žádná odpověď. Zato pilot Pirx zpozoroval, že světélko bledne, čili vzdaluje se od něho. Radarový dálkoměr mu nemohl nic prozradit, ale měl ještě rezervu, byť primitivní, optický dálkoměr. Natáhl nohu daleko dopředu a šlápl na pedál. Dálkoměr sjel shora, podobal se periskopu. Pirx si ho levou rukou přitáhl k očím a zaostřoval.

Zachytil světlo do objektivu skoro okamžitě, a ještě něco víc. V zorném poli mu teď vyrostlo a bylo velké jako hrášek pozorovaný z pěti metrů, čili na poměry vládnoucí ve vzduchoprázdnu bylo prostě obrovské. Kromě toho po jeho kulatém a jakoby trošínku zploštělém povrchu přebíhala zvolna odprava doleva slabounká ztemnění jako kdyby, dejme tomu, někdo pohyboval silným černým vlasem přímo před objektivem dálkoměru. Tyto stíny byly neostré a nejasné, ale jejich pohyb zůstával beze změny, probíhal stále zprava doleva.

Pirx otáčel zaostřovačem, ale jak se ukázalo, světelná skvrna neměla sebemenší chuť dát se jasně zaostřit, a tak druhým hranolem, určeným zvláště pro tento účel, ji přepůlil. Začal sbližovat obě nepřekrývající se poloviny, a když se mu to podařilo, pohlédl na stupnici - a zkoprněl potřetí.

Svítící předmět letěl čtyři kilometry před raketou!

To je asi tak, jako kdyby se člověk jedoucí velkou rychlostí v závodním voze přiblížil na pět milimetrů k jinému vozu! Tato vzdálenost platí v kosmu za stejně nebezpečnou jako nedovolenou.

Pirx mohl podnikat už jen málo věcí. Zacílil ukazovatel vnějšího termometru na světélko, páka uváděná v pohyb na dálku posouvala zaměřovač, až přesně zakryl mléčně zářící bod, a koutkem oka zachytil výsledek: 24 stupně Kelvinovy stupnice.

Znamenalo to, že světélko má teplotu prostoru, který je obklopoval, všehovšudy o 24 stupně vyšší než absolutní nula.

 

Zdroje:

Stanislav Lem: Příběhy pilota Pirxe

Wikipedie

archiv internetového deníku neviditelnypes.cz

 


komentářů: 9         



Komentáře (9)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Web  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Axina
12
Axina * Web 01.12.2017, 13:49:06
[10] Já také, ale ne všechno. Styl ve kterém podává Pirxovy příběhy, se mi líbí nejvíc. Solaris je místy moc popisná, ale pořád je to čtivé, překvapivé, inspirující.
Ijona Tichého nějak nemusím.

Axina
11
Axina * Web 01.12.2017, 13:45:53
[8],[9] Fredy, tvůj rozsah znalostí Lemova díla je obdivuhodný!

10
TlusŤjoch (neregistrovaný) Web 01.12.2017, 11:45:37
Lema mám rád.
Mám ho i někde doma v knihovně.

9
Fredy Kruger (neregistrovaný) 01.12.2017, 01:11:48
Muži pak z hostince po poprání
a vzájemném strkání, fackování
... vyběhli , - oděvy roztrhány !

... náhodní chodci těsně už k ránu
hovoří důrazně k Wolemannu :

" Jste jako wágus prosím vás "....

" Já četl též NEPROMARNĚNÝ ČAS !! "

... vyběhl číšník Jebb Macek !
Padlo zas několik facek !
" Mám ti jich ještě pár vykroutit ??"

Již dní se, křičejí kohouti....

8
Fredy Kruger (neregistrovaný) 01.12.2017, 00:55:20
" Co jsem fšecko čet od Lema ??"
... hovoří Yaromyr Wolemann :

... " Nerad bych nudil vás....

SOLARIS, rovněž i ASTRONAUTY,
MAGELLANOVY já... rovněž čet´ MRAKY,

NÁVRAT Z HVĚZD, PÁNŮV HLAS, LOV, - SEZAM taky ! !

... INVAZI Z ALDEBERANU,
rovněž i KYBERIÁDU !

... také jsem četl .... zdá se mi
PLANETU EDEN, MÍR NA ZEMI,
FUTUROLOGICKÝ KONGRES
(ten někdo mi ukradl, odnes ! )

IJONA TICHÉHO-VZPOMÍNKY
a veškeré HVĚZDNÉ DENÍKY !
.... též...TAJEMSTVÍ ČÍNSKÉHO POKOJE
( řeknu vám, - kurňa ! no...to je !!

Já četl PRÁZDNOTU-GOLEMA
( vzpoměl si Yaromyr Wolemann )

... též DENÍK NALEZENÝ VE VANĚ!
( věřte, že noci jsem nespal dvě ! )
NEPŘEMOŽITELNÝ, - je lepší !

... taky jsem RÝMU čet !
H e p č í !!!

... však nejlepší ze všeho asi je
... SUMA TECHNOLOGIAE !!"

" Neserte ! žádné už další !!"
... rozčilen Eduartt Walšíkk !

Než Wolemann zjistil cože se děje ?
... ten piwo mu vchrstnul do obličeje !

" Idiote nic nevědící !"

" Jááá... vykopnu tě ! budeš na měsíci !"

Ti dva, se pak poprali ve hostinci !






Axina
7
Axina * Web 29.11.2017, 21:00:13
Fredy, tys četl Dokonalou prázdnotu?
Kdysi dávno jsem ji prolistovala a odložila. Čtení recenzí neexistujících knih je nad mé síly. Od Lema - kromě Příběhů pilota Pirxe - znám dobře a mám ráda snad už jen Solaris.

6
Fredy Kruger (neregistrovaný) 29.11.2017, 18:52:35
" DOKONALOU čets´ PRÁZDNOTU ??"

... " Tu knihu co držíš ??"

" Ano ! tu !
PRÁZDNOTU, neboli GOLEMA !"

" Takovou knížku ? no ... tu nemám !"

" Ty wole, ta knížka je od Lema !
vidím, že toto je pro tebe passé !!"
... Bimm Schourekk pak listuje ,,Pánovým hlasem,, :
" Přečti si povídku ,,DENÍK ,, !!"

Rozčilen Wozembouch Jeňýk !!
..." O zešílevším toť počítači
... na tohle ? těžko mi rozum můj stačí !
Co v mysli si vymyslel vesmírů... poté !!"

" Dej to sem ! nečti to, idiote ! "

řve Wozembouch : Kniha jest o howně !"

" Prď na něj ! ... já... jiné jsem úrovně !"
... dva mužové spolu pak seděli,
celičkou pročetli neděli,
Bimm Schourekk a Lubomyr Měděnyi !

Axina
5
Axina * Web 29.11.2017, 14:17:41
[1] Miloši, tak to jsi mi udělal radost Usmívající se
Příběh, ve kterém se vyskytují malí zelení mužíčkové, s největší pravděpodobností nebude dobré sci-fi, spíš brak, který se za sci-fi vydává. U mimozemských příšer to už tak úplně neplatí. V kultovním filmu Vetřelec jedna taková figuruje a jde o dobrý sci-fi film.
Nedokážu jen tak rychle a dobře definovat atributy dobré sci-fi, přesto se o to pokusím. Prostě je napsána vzdělaným, přemýšlivým autorem, který má fantazii a ideály. Příběh má neotřelou zápletku, vyhýbá se laciným efektům (krutostem a jiným nechutnostem) a je spíš sondou do lidského nitra.

Milos
1
Milos Web 28.11.2017, 21:21:26
Lema (a Bradburyho) znám hlavně podle jmen, ale něci jsem od nich četl hodně dávno.
K sci-fi jsem si nikdy velký vztah nevytvořil, možná mě odradili často využívaní zelení mužíci, mimozemské příšery a podobné "rekvizity", ale zvolené ukázky jsou opravdu napínavé jako detektivky.
Možná mě přesvědčíš, že ještě po takové knížce či filmu sáhnu :).

«     1     »